Auguste Comte ve svém nejslavnějším
díle Kurz pozitivní filosofie nabízí
svůj náhled na ideál společnosti. Společnost v pozitivním stádiu svého
vývoje bude dokonale harmonická, založená na diferenciaci vlastní
industrializaci, ale sjednocená jednotným pozitivním věděním, které bude
univerzální, objektivní a nutně platné. Vědě se dostává spasitelské úlohy,
k ní se vzhlíží s eschatologickými nadějemi. Kurz pozitivní filosofie ve svých šesti svazcích vycházel
v letech 1830 – 1842, nicméně se zdá, že jeho ideály trvají dodnes.
Při pohledu na úctyhodného pána či
paní v bílém plášti v dnešní reklamě máme často pocit, že se časy,
navzdory uplynulým takřka dvěma staletím, nemění. To, co předpokládáme u
těch, kterým se dostalo té cti, že byli povoláni k vyšší službě
v ordinaci či laboratoři, se totiž až podezřele podobá Comteovým ideálům
pozitivního štěstí. Pravda, naše ambice zpravidla nepřesahují soukromý rámec a
jen těžko bychom mohli čekat, že nová zubní pasta proti paradentóze zachrání
společnost z morální krize. Ale kdo ví, možná že i tato představa nás hryže
kdesi v hlubinách podvědomí a možná že i s takto bohulibým záměrem si
onu zubní pastu kupujeme.
Navzdory tomu, že filosofové i teoretičtí
sociologové hovoří už padesát let o postmoderně, relativismu a
subjektivismu, v myslích lidí stále přetrvává eschatologická adorace
pozitivismu a reklama z tohoto postoje dovede náležitě těžit. Máme za to,
že všechny naše problémy jako mávnutím kouzelného proutku zmizí, jakmile nám
poradí náležitě vzdělaná a sociálně postavená osoba, čím více statusových
symbolů, tím lépe. Doufáme, že věda, jejíž pokrok, jak ví každé malé dítě, se
nedá zastavit, zná odpovědi na všechny naše otázky, bolesti a problémy, ať už
jde o paradentózu, chřipku nebo skvrnu na košili. Bílé pláště, odborníci,
tituly, pseudovědecké obrázky a animace. Tento prací prášek proniká až
k atomární struktuře všech skvrn a tam je bez milosti ničí. Tuto zubní
pastu doporučují přední zubaři, tento výživový doplněk pro změnu praktičtí
lékaři. Na každý problém naverbujeme jednoho z vojáků ve službách vědy a řešení
je nasnadě. Věda má vědění, které je nevyvratitelné, platné vždy a všude a
dokonalé, a tak najde odpověď na všechno, všechno vyřeší.
To, že se vědecké vědění vyvíjí,
bereme jako samozřejmost. A nejen to. Kdyby se nevyvíjelo, dokonce bychom to
vědě zazlívali. Chceme dokonalost, ale zároveň chceme jít stále dál. Opět jsme
u pozitivismu a jeho myšlenky nekončícího rozvoje, stále masivnějšího
hromadění. To, že se myšlenka vývoje vědy neslučuje s její dokonalostí,
nám nevadí. My tomu přece nerozumíme, od toho jsou tu jiní. Karl Raimund Popper
by nad námi se svou teorií vědy založené na falzifikaci a pragmatické platnosti
pravdy nejspíš uronil slzu. Tvrdil už více než půl stoletím, že věda nemá žádné
pozitivní poznání, že nevlastní pravdu, ale že se skládá z dílčích teorií,
u kterých se předpokládá, že budou vyvráceny, tedy falzifikovány, a každá
vědecká pravda je tedy pouze pragmatická a dokud slouží, tak ji za pravdu
považujeme. Když neslouží, falzifikujeme ji a zformulujeme teorii novou. Věda
je tedy uspořádána na principu negativním a nikoli pozitivním, neposkytuje
univerzálně platné objektivní vědění a už vůbec nemá vliv na atmosféru ve
společnosti nebo na morálku, jak si to představoval Comte.
Hlavní překážkou, která vědeckému
vědění brání v tom, aby mohlo stmelovat společnost, je právě to, díky čemu
může na tomto principu fungovat reklama, a to je ono již uvedené „my tomu
nerozumíme, od toho jsou tu jiní“. Søren Kierkegaard to v polovině devatenáctého
století vystihl, byť v trochu jiném kontextu, když říkal, že tam, kde
je důkaz, nemůže být víra. Funguje to i naopak. Tam, kde není důkaz, nebo je
důkaz, který nám nic neříká (a tedy pro nás de facto není důkazem), musí
nastoupit víra. Věda se natolik zkomplikovala a vzdálila vědění, které
potřebujeme ke každodenní orientaci ve světě, že drtivé většině populace
nezbylo, než v její pravdivost a účinnost, stejně jako v naprostou spolehlivost
jejích reprezentantů, prostě začít věřit. A to se zdařilo dokonale.
Věříme v zázračnou účinnost
prakticky čehokoli, co se zdá vědecky podloženo, ať už to reprezentuje osoba
v bílém plášti, nebo ne, a chytáme se na cokoli, co byť jen zavání
vědeckou metodou. Spokojeno je devadesát zákazníků ze sta. Vyzkoušeno
v extrémních podmínkách. Stokrát zopakováno. Zlepšení až o padesát procent
– zde už je to skutečně jen číslo a znak procenta, které vzbuzují zdání
vědeckosti. A přesto máme tendenci to považovat za empiricky ověřené, tedy
vědecké a tedy, přirozeně, pravdivé.
Comte se tedy jednoznačně mýlil v obrazu
své ideální společnosti. Naši společnost, která je na jednu stranu jednoznačně
pozitivistická, rozhodně nespojuje jednotné vědění. Naši společnost spojuje
víra, víra v to, že takové privilegované vědění někde existuje a jsou tací,
kteří mu rozumí a kteří jím vládnou, a ti to s námi myslí dobře a do
jejich rukou se můžeme svěřit. Vládneme obdobně naivním porozuměním světu, jaké
bylo před mnoha desetiletími, ale naše víra v sofistikovanost vědy je
neotřesitelná.
Možná tedy jednoho dne, kdo ví,
přijde skutečně comteovský ideál pozitivní společnosti. Tehdy bude nastoleno
jednotné vědění, které spojí do nerozdělitelné harmonie celou společnost. Stane
se tak tehdy, až dámy a pánové v bílém vyjdou ze svých laboratoří,
rozevřou své spasitelské náruče a prohlásí, že odteď budou, plně vědecky, vládnout
všemu lidu, protože právě vynalezli vzoreček na pravdu. Myslím, že když by
se přitom náležitě rezervovaně a seriózně, ale zároveň upřímně usmívali, žádná
jiná síla by neměla šanci.
(http://yaymicro.com/stock-image/young-scientist-in-laboratory/5945426)
Žádné komentáře:
Okomentovat