Reklama s názvem Vánoce

            Není žádným tajemstvím, že právě Vánoce jsou tím nejkomerčnějším svátkem z celého roku. Honba za dárky a nákupní horečka rok od roku stoupají. Výjimkou není ani to, že vánoční ozdoby najdeme v regálech supermarketů již v září. Cíl všech prodejců, tedy prodat co nejvíce zboží, je v tomto období nejsilnější a tak není divu, že je Vánocemi protkána téměř každá reklama.

            Zaměřme se na největšího propagátora reklam - televizi. Vánoční televizní reklamy mají povětšinou za úkol vyvolat v nás příjemné pocity klidu a pohody. Toho se většinou snaží dosáhnout milým námětem, veselou vánoční písničkou či vidinou námi ušetřených peněz při využití naprosto neodolatelné vánoční nabídky. Dle mého pozorování, můžeme v naší televizi sledovat několik druhů vánočních reklam.

            První a nejméně nápadnou, přitom však velmi účinnou skupinou reklam jsou takové, které nám vlastně nic nenabízejí. Na obrazovce se zobrazí pouze logo či jednoduchý záběr a jediné co slyšíme je přání veselých Vánoc a šťastného nového roku. K čemu potom tyto reklamy jsou? Působí jako velmi působivý propagátor značky či firmy a právě svým jemným přístupem získávají nové zákazníky. Většinou mezi takové patří reklamy cestovních kanceláří, pojišťoven či bank (letos také rádia Blaník).

            Zástupci další skupiny jsou například reklamy na supermarkety (Lidl) či sítě obchodů s elektronikou (Alza.cz) a nábytkem (Ikea). Jde o jednoduché, průměrné reklamy informující o limitovaných akcích a výhodných vánočních slevách, kterých zkrátka nemůžeme nevyužít!

            Velmi ráda bych uvedla také reklamy na doplňky stravy, jakými je například GS, nebo Cem.m. Těchto reklam během posledních pár let značně přibylo. I tito distributoři nám nabízejí zboží za zvýhodněnou cenu a ještě jako vánoční balení ve vánoční krabičce. Je sice hezké, že máme čím obdarovat naše blízké, zamyslíme-li se však nad tím více do hloubky, zjistíme, že situace je zcela opačná a reklama se jen snaží hrát na naše city. Máme-li babičku či dědečka rádi, nemůžeme jim zkrátka nedopřát to nejcennější - zdraví! Je přeci ale velmi smutné, že doplňky stravy, které naši starší příbuzní potřebují, jsou tak drahé, těmto lidem nedostupné a tudíž vzácné, že se z nich stává dárek.

            Velké oblibě se u nás těší reklamy telefonních operátorů. Zatímco O2 se drží řekněme serióznějšího vystupování, zaměřeného především na propagaci produktů, každoroční boj T-Mobilu a Vodafonu neustále graduje. Tradičně v tomto případě platí jednoduché pravidlo - čím vtipnější, tím lepší. Podíváme-li se do minulých let, najdeme například nezapomenutelný výkon Petra Čtvrtníčka a jeho „ale my jsme řekli ne“ v reklamě Vodafonu. U T-mobilu zase nesmíme opomenout loňské spoty s Bolkem Polívkou, kde se při volání o víkendu zdarma velmi chytře objevil i Luďěk Sobota. I letos jde především o souboj Vodafonu v čele s Pavlem Liškou ponořeným mezi kapry a „voláním Zadara“ s Vojtou Kotkem a Lukášem Pavláskem ve spotu T-mobilu.

            Jednoznačně nejoblíbenější vánoční reklamou u nás je však reklama na Kofolu. Jde o reklamu, jež se sama stala jakýmsi každoročním rituálem. Mnozí z nás na ni doslova čekají, jako na symbol toho, že Vánoce opravdu přicházejí. Tato možná trochu kýčovitá reklama sice se zmiňovaným nealkoholickým nápojem příliš nesouvisí, její účinek na prodej Kofoly je však nezvratný. Jednoduchý, vtipný příběh a roztomilá holčička upoutají naší pozornost a hláška: „Já nemusím, já už ho vidím.“ se stala folklorem i námětem pro mnohé vtipy. V nedávných letech dokonce proběhlo internetové hlasování o tom, zdali lidé chtějí tuto reklamu o Vánocích opět vidět a i tehdy jednoznačně uspěla. Jak jsem se zkrátka dočetla na serveru www.oreklame.cz, když už si i sami diváci přejí vysílání reklamy, tak to je vrchol. Pojďme si reklamu projít trochu důkladněji.

            Na začátku vidíme tatínka s dcerou, kteří se vydávají do lesa pro vánoční stromeček. Povídají si o české tradici, podle které by člověk na Štědrý den neměl nic jíst, aby viděl zlaté prasátko. Zatímco tatínek řeže strom, netuší, že za zády mu funí opravdový divoký kanec. Probíhá stěžejní rozhovor reklamy:

„Ale tati?“
„No?“
„A bude mít i velký zahnutý zuby nahoru?“
„… musíš vydržet a budou i zuby!“
„Ne, ne, já nemusím, já už ho vidím!“

V tu chvíli se tatínek otáčí, zjistí, v jaké jsou situaci, a odhazujíc pilku popadne dcerušku a vydává se na zběsilý útěk. Následuje záběr, ve kterém se nám před obrazovkou doslova prožene nejprve tatínek s dcerkou v náručí a za nimi upalující velký kanec. Teprve v této chvíli ve své podstatě začíná reklama na Kofolu a to tím, že se v pravém dolním rohu vykreslí logo produktu společně se sloganem: Když ji miluješ, není co řešit. V letošní verzi následuje dodatek, na který nás upozorní vánoční „cinknutí“. Společně s kapičkou onoho lahodného nápoje sjíždíme v záběru dolů po etiketě orosené lahve nové Kofoly vanilkové. V pozadí můžeme po důkladném prohlédnutí rozpoznat rozmazaný vánoční stromeček. Poté co kapička s dalším kouzelným cinknutím dopadne na ubrus vyšívaný zvonečky a hvězdičkami jsme upozorněni, že vánoční Kofole neodolá ani zlaté prasátko. To svým velikým rypáčkem ucítí kapičku, jež utkvěla na stole a ihned k ní utíká. Po nutném zabrzdění ji s chutí doslova vcucne a jeho tělíčko se zabarví po nápoji, čímž je nám zdůrazněno, jak lehce se Kofola rozlila a rozplynula po celém jeho těle, jak ho pohltila. Velmi vtipným nápadem je náhlá proměna zlatého prasátka v divoké hnědé, jakožto následek vypité „hnědé“ Kofoly. To nás trefně odkazuje zpět na hlavní příběh reklamy. Opět, tentokrát nahlas zazní slogan produktu, na jehož konci se zasměje jak moderátor, tak hnědé prasátko na stole.

            Podobným každoročním očekáváním je i reklama na Coca-Colu. Tradiční, reklamou podvědomě vynucené pobrukování: „Vánoce jsou tady, vánoce jsou tady“ jsme však mohli zažít naposledy v roce 2009. Jediné, co se každý rok alespoň na chvíli objeví, jsou červené světélkující kamiony, které k této reklamě neodmyslitelně patří snad ze všeho nejvíce. Za poslední tři roky spojuje reklamy především počáteční pohled na Santa Clause, popíjejícího Coca-Colu a pohlížejícího do skleněného těžítka, díky němuž pomáhá lidem a závěrečný „plakát“ produktu, při kterém krátce zazní ústřední melodie původních reklam. Zatímco v posledních dvou letech jsme si zvykli na námět - sbližování lidí a stejnou píseň i když pokaždé v provedení jiného interpreta, letos přišla Coca-Cola s obří loutkou Santa Clause. Spoty jsou "pro ty, kteří nevěří“ a byla vytvořena zcela nová píseň. Přestože je Coca-Cola stále nejbohatší firmou světa a tedy i největším investorem do reklamy, není letošní verze zatím tolik oblíbená.

            Pro příznivce zlatého prasátka to znamená jediné - snad se Kofola nebude snažit napodobit americký inovativní styl, který je v posledních letech trendem nejen v oblasti reklamy.

Klára Hyská

 

Vodafone 2006: http://www.youtube.com/watch?v=Kwz-yfvhoV0

T- mobile 2011: http://www.youtube.com/watch?v=3psTcp1FWlI

Coca-Cola kamiony: http://www.youtube.com/watch?v=kr7h8crYAYQ

 

Sexuální motiv a nahota v reklamě

Každá druhá reklama v televizi obsahuje nějaký sexuální motiv.  Reklamní tvůrci se spoléhají na to, že sex zkrátka vždy upoutá pozornost diváka. Člověk zpozorní, když vidí sexuální motiv a mnoho lidí je také schopno označit reklamu se sexuálním podtextem za líbivou. Zvyšuje to ovšem opravdu prodejnost daného výrobku? Nebo se jen respondent podívá na nahé krásné tělo a neví, o čem reklama byla? Že nahotu a sexuální motivy využívají reklamy na spodní prádlo nebo tělové krémy a sprchové gely je celkem pochopitelné. Co však dělá nahá žena v reklamě na nožířství nebo na plovoucí podlahy? Nahota může být funkční, pokud se užívá pro demonstraci vlastností produktu. Je jasné, že v reklamě na nové masážní středisko nebudou masírovaní v kombinézách. Problémem je, že se nahota čím dál častěji užívá jen pro upoutání pozornosti a autoři se jí snaží vecpat i tam, kam vůbec nepatří. Většinou vám přeci plovoucí podlahu nepokládá polonahá kočička s výstřihem až k pupíku, nebo ano? Některé reklamy naprosto překročí hranice, jako například reklama na brněnské nožířství, kde slogan nad nahou ženou hlásal „přeřízne vše“, tato reklama musela být po několika týdnech stažena. Jinak jsou ale Češi velice liberální národ, co se týká nahoty obecně. V reklamě je nepobuřuje. Podle průzkumu jsou nejtolerantnějšími respondenty muži a mladí lidé. Ale naopak poté mužům vadí více použití mužské nahoty v reklamě než ženám nahé ženy.

Pokud má člověk pocit, že reklama je příliš pobuřující a vulgární, tak má možnost se ozvat. Problematické reklamy řeší Rada pro reklamu (RPR), která může případně autory reklam potrestat zákazem inzerátu nebo spotu. Její závěry však nejsou vynutitelné, nakonec si vždy konkrétní společnost sama rozhodne, jestli závadnou reklamu stáhne nebo ne. Zákon o reklamě je v případě zobrazování nahého těla velmi stručný. Paragraf říká, že reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zmiňuje především prvky pornografie.

Jsou určité typy reklam, kam nahota a sexuální motiv patří a není zde vůbec pobuřující, ale naopak atraktivní, jsou to například reklamy na vůni, kosmetiku, ale i zmrzlinu. Poté máme různé okruhy, kam se naopak sexuální motiv nehodí vůbec, použití je nevhodné a je to tedy od tvůrců přímo krok vedle. Nemusí to působit nějak urážlivě, ale například to v určitém kontextu vypadá směšně. Příkladem jsou reklamy na supermarkety, na barvy a laky nebo na stavební materiál. Poté existuje tzv. “neutrální” produktová kategorie (bankovnictví, cestování…), zde mohou být sexuální motivy použity, ovšem autoři by měli postupovat obezřetně a pracovat s kontextem a pochopením reklamy, aby spojení s tímto motivem nepůsobilo samoúčelně, to by totiž mohlo mít na respondenty negativní dopad.

Pokud se tvůrce reklamy rozhodne pro použití sexuálního motivu, nahoty nebo něčeho takového měl by se zamyslet, jakým způsobem bude tento motiv prezentovat.  Obecné užití čisté sexuality nebo nahoty jen za účelem upoutání pozornosti je hodnoceno jako jednoduché a laciné. Škodí to vnímání značky a její kvality. Lidé mají pocit, že to musí být značka nižší kvality, jestliže potřebuje tento druh reklamy. Je dobré zakomponovat do reklamy s tímto motivem nějaký humor nebo nadsázku, nápadité využití, spojení nahoty a sexuality v nečekaném kontextu.  V některých reklamách je sexualita spojena s láskou, což podle výzkumů umocňuje pozitivní přijetí.

Můžeme si tedy položit otázky, patří erotika a sexualita do reklamy? Má to opravdu vliv na zvýšení prodejnosti výrobku?

Po přečtení výše uvedených řádků lze tyto otázky zodpovědět, tedy alespoň rámcově. Erotika a sexualita do reklamy neodmyslitelně patří, jak už jsem napsala, některé výrobky jsou s tímto motivem přímo úzce spojené, např. reklama na sprchový gel nebo masáže. Měřítkem ale je relevance. Tedy přímé spojení vztahu mezi produktem, který reklama propaguje, a užitými výrazovými prostředky. Tím, že ukážeme ňadra v reklamě na prací prášek, ještě neprodáme ten prášek. Stejně tak není žádná omluva pro využití sexy žen v reklamě na automobily a naopak v reklamách na kosmetické výrobky je užití pádné. Je tedy dobré občas zakomponovat erotické motivy, nikoliv však přehnané a obscénní. Bohužel se stále velmi často používá erotika, sex a nahota pouze pro prvoplánové získání pozornosti. To však může způsobit to, že příjemce si zapamatuje jen motiv, nikoliv však produkt nebo značku. Jako příklad můžu uvést reklamu na boty „Reebok“, tato reklama je velmi odvážná, žena je tu úplně nahá a má pouze tyto tenisky. Společnost EyeTrackShop využila technologie sledování pohybů očí při sledování online reklamy a zkusila porovnat rozdíly mezi pohlavími, na které části reklamy se zaměřují.  Ženy i muži se nejprve směřovali na obličej a poté na postavu dívky. Některé ženy se pak podívaly i na boty, avšak mužská část populace je vesměs nezaznamenala. Vzhledem k tomu, že šlo o boty pro ženy, nezájem mužů nebyl takový problém. Test však jednoznačně ukázal, že tělo modelky může propagovaný produkt zastínit. Tím se nám odkryla odpověď na druhou otázku, pokud je motiv užit vhodně a zajímavě, tak určitě vliv má, ale pokud je nevhodný, tak se může stát to, co jsem uvedla již na začátku. Respondent si zapamatuje krásku, ale neví, s jakým výrobkem byla reklama spojena a o co šlo. Navíc podle studie Floridské univerzity z roku 2006 mají příjemci reklamy (zejména ženy) problém s tím, když jsou na reklamních fotografiích a v reklamách obecně příliš dokonalé, provokativní a svůdné ženy. U žen mají úspěch reklamy s „přirozeně krásnými“ ženami a ne s nějakou vyretušovanou modelkou. Krásně to demonstrovala např. kampaň Dove „Za skutečnou krásu“. Tím se dokazuje, že pro zaujetí a upoutání pozornosti není vždy vhodná tatáž osoba a musí být tedy i vhodně zvoleno na kom se bude sexuální motiv nebo nahota prezentovat.

Do tématu co říkají na nahotu a sex v reklamě feministky bych se raději moc hluboce nepouštěla, protože by to bylo určitě na velmi dlouho. Jen podotknu, že zobrazování ženského těla v reklamách je již dlouho terčem jejich kritiky. Ovšem je taky důležité zmínit, že feministická kritika se moralisticky neobrací proti nahotě a tělu jako takovému, ale proti způsobu prezentace mužů a žen, který upevňuje předsudky o rolích žen a mužů ve společnosti a to už bychom byli trošku někde jinde.  

Dokáže nás v dnešní době něco ještě vůbec šokovat? Neměníme postoj k intimitě, když jí máme každý den prakticky doma na talíři? Možná ano, ale zkrátka jiná doba, jiný mrav. Já říkám sexualitě a nahotě v reklamách ano, pokud je použita ve správném kontextu a decentně, tak proč ne.

       

                                                                                                                     Eva Sinkovičová

Tvář - nástroj s poselstvím

     Lidskou tvář lze považovat za neuvěřitelně důmyslné interaktivní médium. Dokáže poodhalit lidské myšlenky, náladu, přístup ke světu, momentální rozpoložení. Každý obličej je jedinečný a je jedno, jestli se jedná o znaménko krásy, barvu duhovky, velikost nosu, plné rty nebo vějířky vrásek kolem očí. Tvář může sloužit a zpravidla slouží jako zrcadlo lidského života, jakási imaginární mapa jedné lidské existence, která zaznamená vše, čím člověk za dobu svého života projde. Každý jedinec má ve tváři vepsaná jedinečná specifika, která ostatním lidem prozradí, jaký je asi věk dotyčného, zda kouří, je-li zdravý, unavený nebo nemocný.  Tvář tvoří reliéf radostí i starostí, každodenních událostí, které mohou ostatním připadat jako všední, fádní a nezajímavé. Vtisknuté do vnějšího zjevu ale vypovídají o individualitě. Nejeden psycholog se zabývá právě tváří, z níž čte, jakou osobností a vlastnostmi jedinec disponuje.

     Od nepaměti je toto důmyslné médium, živé a člověku nejbližší, využíváno pro komunikaci. Lidská sociabilita a schopnost číst ve tváři jako v otevřené knize, ji předurčuje k propojení se světem podnikání. Jak lépe dostat k lidem komerční sdělení než s jejich vlastní pomocí?  Obličeje nás přirozeně přitahují, snad jako důsledek lidské evoluce. Věnujeme jim víc pozornosti, než si uvědomujeme. Neomezujeme se však pouze na percepci její krásy nebo ošklivosti. Chceme se dostat dál – k příběhu, který se k určité tváři neodmyslitelně váže.  A tento příběh může tvář skrze své úpravy vyjádřit či jistým způsobem nastínit. Může ho stylizací ovšem i zakrývat. Tvář tedy může být nesmírně důležitá pro život, doslova o něm rozhodovat. Nevidíme to snad na případu známých osobností, které svou tvář i s příběhem propůjčují nejrůznějším službám, výrobkům a akcím? Tuto strategii využívají snad všechny firmy, které se věnují výrobě kosmetických produktů a přístrojů, je typická pro zábavní i oděvní průmysl i „obyčejné“ lahůdky. Tváře na nás vykukují téměř všude a tlumočí nám svým útokem na pud sexuální nebo možnost identifikace, co všechno nás s produktem může potkat! Ale jak je tedy v takovém případě tvář pojímána? Jak se z individua stává médium, které nese potřebné komerční sdělení publiku?

     Na počátku je nový plán stvoření. Stará forma s individuálními znaky musí být více méně rozbita. Na jejich místě vyroste nový prostor, který bude pro daný účel vhodný. Při této příležitosti se hlavní role ujímá mistr maskér se svým náčiním. Na povrchu válčí svými neuvěřitelně silnými zbraněmi s každou vadou, vráskou, kruhy pod očima. Stává se božím válečníkem v komerčních službách. Houbička, i štětec, „umělcovy“ prsty kloužou obalené v podkladové bázi, korektoru, make-upu a pudru v záplavě mistrných tahů po tváři.  Prohřešky tváře pod jeho vedením prohrávají. Dokonalost světí prostředky. Maskér se stává umělcem i řemeslníkem v jedné osobě. Pod jeho nadvládou se rodí indiferentní prostor připravený přijmout novou přesně definovanou ideu. Kvalita pokožky se stává všude stejnou – barva pleti je sjednocená, pleť vypadá zdravě a zářivě, kruhy pod očima jsou zamaskovány. Dá se s nadsázkou říci, že v dnešní době pro zrod nové ikony, nového stvoření není už limitující ani tvar obličeje, velikost nosu, tvar obočí – a čím by si se svými fintami neporadil maskér, s tím si poradí sofistikované počítačové programy, které vytvoří instantní dokonalost. Z individuálně formovaného reliéfu tváře, z jedinečnosti tváře se stává plátno připravené přijmout nové vzezření, novou zprávu, nový trend, nový význam. Individualita a intimita jedince jsou potlačené, podřízené komerčním účelům.

     Jakmile je tvář takto připravena, maskér se ujímá role stvořitele. Mohl by si dovolit téměř cokoli. Nicméně respektuje plán, který je předem stanoven. Vizážista sahá po nejrůznějších paletkách, kde se to hemží barvičkami. Jednou jsou matné, jindy s perletí a jiné zase metalické. Rozjasňují a prohlubují pohled. Jednou jsou oči nalíčené tak, aby z nich vycházela jakási „nekomerční“ upřímnost a decentní přirozenost. Jindy se v reklamních kampaních a časopisech setkáváme s femme fatale volající pohledem:

1. V případě ženy: Vezmi si produkt, který propaguji, budeš stejně atraktivní a sebevědomá jako já! A co teprve pánové, budou z tebe na sto procent paf!;

2. V případě, že oslovuje mužskou část publika, sděluje: Pořiď ten parfém své přítelkyni, budeš za odměnu spát se mnou! Pořiď si ten elegantní vůz a ženy jako já ti budou padat k nohám, budeš mít o zábavu a adrenalin postaráno!

Jednou je třeba zvýraznit řasy a víčka sytými brvami a vytvořit z manekýnky šelmu, která právě přitáhne pohledem. Doslova si „zaháčkuje“ potenciálního zákazníka a donutí ho svou sexy vizáží o produktu, který propaguje, přemýšlet.  Přinejmenším mu vnutí alespoň nápad, jak aplikovat něco podobného na svou vlastní osobu i osobnost. A obdobně to funguje i tehdy, když je předmětem kampaně „patron produktu“ v mužském těle.

     Na líčka nanáší maskér tvářenku v příslušném odstínu. Tvářenka a bronzující pudr dokáží obličeji dodat potřebný jas (auru), dodat mu opálení, některé rysy zdůraznit, někde přidat, jinde ubrat. Hraje si s výrazem, charakterem tváře. Rty, rty jsou druhým nejdůležitějším aspektem tváře, jež hovoří přímo k potenciálním zákazníkům. Rty lákají publikum, jednou nevinné, jindy smyslně rudé. Rty umí překvapit, pobouřit i navnadit. Přitahují, nabízí polibek, vlídné slovo. Správná souhra rtů a očí vytváří z ženy koketu, z muže zase neodolatelného svůdce Casanovu nebo samce, jemuž krevním řečištěm v hojném množství cirkuluje testosteron.  Na celé nové „image“ se podílí dokonalé tahy tvůrce – maskéra, který na nic neříkající ploše lidského obličeje vytváří nový vesmír. Můžeme říci, že celá nová vizáž reklamní kampaně, kde prim hraje tvář produktu, je podepsaná několika lidmi, nejvýrazněji však rukopisem maskéra, fotografa a produktu. On se totiž i osobní příběh celebrity geneticky s produktem spojí. Jejich symbióza se stává nedílnou součástí života.

     Ale je to právě maskér, který organizuje prostor na tváři, dává mu řád a výraz. Stará se o detaily a do nejmenších podrobností se snaží vystihnout požadovanou realitu. Idea se díky jeho práci stává hmatatelnou realitou, takovou realitou, na kterou je možné si sáhnout, plně ji postihnout smysly.  Při pohledu na novou ikonu se skoro zdá, že vystupuje k člověku, zasahuje jeho osobní prostor. Nezáleží na tom, zda míníme objektivní prostor, v němž se fyzicky pohybuje, nebo kapacitu jeho duševních pochodů. Je mu tak neuvěřitelně blízko.

     Tvář kampaně vyjadřuje emoce, vzbuzuje je. Útočí na pocity, které záměrně potlačujeme nebo nejsme na jejich vyjádření dostatečně odvážní. Nabízí emoce, které nám momentálně nejsou dostupné. Zprostředkovává touhy. Takto komerčně použitá tvář motivuje zákazníky, motivuje masy lidí a mobilizuje je, aby si jednou takovou emoci vyzkoušeli, aby dosáhli naplnění potřeb i tužeb. Aby se nebáli. Aby popustili uzdu své vlastní fantazii a odvážili se provokovat. Doslova láká k nápodobě, protože skrz takovou nápodobu by se mohl mít obyčejný člověk dobře jako ikona. Mohl by být šťastný a spokojený sám se sebou. Sebevědomý.

     Na druhé straně však trendy a vzory, které představují tváře reklamních kampaní a showbusinessu, mohou jistým způsobem potlačovat individualitu. Nekompromisně diktují, co je „in“ a co je „out“. V sezóně 2011 doslova frčely výrazné rty v červených a korálových odstínech. A skutečně bylo možné ve víru všedního života potkat ženy se rty zahalenými do červených tónů s přechody do oranžova. Nakonec se může takový trend stát jakýmsi standardem. Prostupuje populaci a činí ji uniformní. Trend, který se týká těla postupuje podobným procesem jako umělecké dílo – nejprve je zde autor, který se vyjadřuje. Posléze se přidá hrstka zasvěcených. Novinka se šíří přes na módu orientovanou veřejnost k širokým masám. Postupně ztrácí na hodnotě, devalvuje. Nakonec je z něj pouhý kýč, ohraná písnička, která nudí. A to celé se cyklicky opakuje.

     Jenže pro komerční účely přetvořené individuum představuje jen zdání dokonalosti. Cožpak je věčné? Nikoli. Stačil by jediný dotyk, slza, tvrdost normálního života a dokonalost by se začala rozplývat. Ta dokonalá tvář je pouze iluzí, jedním dokonalým okamžikem – okamžikem pořízení fotografie pro reklamní kampaň, časopis, webové stránky. A dokonalost dotváří zručnost fotografa společně s pomocí digitální úpravy fotografie. Jedná se o líbivou iluzi. Zákazník zde nachází něco, čeho si sám nebyl vědom, snaží se přetvořit své vzezření i osobnost. Zapomíná na svou vlastní jedinečnost a originalitu. Vždyť ty se tak těžce hledají, prosazují a prezentují.

     Virtuální tvář přetváří realitu jedince. Zasahuje do jeho prostoru. Prezentuje mu iluzi tak krásnou a lákavou, tak blízkou. A ta iluze brnká na emoční struny jeho nitra. Už se ani neptá, jestli smí vstoupit, ale uchopí ho do své náruče a zmítá jím v obrazech dokonalosti a celistvosti, které se tak neuvěřitelně rychle mění. Jedinec ztrácí kontakt sám se sebou, jako by snad najednou nebyl schopný pohlédnout si do očí. A jedinými opěrnými body stylu se mu stávají masky slavných osobností a tváří reklamních kampaní. Jsou to body mimo jeho vlastní mikrokosmos. Odvádí pozornost od skutečného ztraceného ráje uvnitř duše, který je alfou a omegou vlastní existence. Vnější podněty odpoutávají vědomí od těla. Vědomí se čím dál více soustředí na okolí, ale ztrácí kontakt s vlastní výjimečnou všední realitou. Člověk vědomky či nevědomky utíká před sebou samým či snad od sebe samého s vědomím, že iluze může nabídnout víc než uvědomělá přítomnost. Ale především – iluze je snadněji dostupná než ono pověstné sebepoznání.

     Výsledkem takového přehlcení iluzí a informací, trendů může být pocit vnitřního odcizení. Takového odcizení, kdy se jedinec sám sebe ptá, kdo je to ta osoba v zrcadle. A jediný způsob, jak poznat, že je to on sám, je začít se sebou pracovat, procítit znovu svou fyzickou totožnost skrze dotek štětce, rtěnky, řasenky. Denně sebe přetváříme, abychom se snad jednou našli a odcházíme omámeni a spokojeni díky iluzi, kterou po nás svět svým způsobem vyžaduje, pokud nemáme být „out“.

     Rozpoznáváme střípky sebe sama v nejrůznějších stylech a trendech. Sestavujeme vlastní mozaiku osobnosti skrze referenční body mimo naše nitro. Postupujeme zvenku dovnitř, nikoli naopak. Aplikujeme a sami se stáváme aplikací, která večer co večer pomocí vatového tamponu a odličovací emulze mizí. Hranice mezi tím, kdo jsme a kým jsem v jeden jediný den, se rozplývá. Paradoxně přes snahu dosáhnout intenzivnějšího kontaktu se svou tělesností a svým já, se stáváme čím dál virtuálnější. A otázkou zůstává, do jaké míry může být virtuální realita skutečně autentická.

Kateřina Šimková

 

Dove vs.Victoria's secret

Určite ste si už všetci všimli obe tieto reklamy. Obrázok, ktorý spája dve rôzne kampane, koluje na internete už nejaký ten čas. Najzaujímavejšie sú však reakcie a diskusie, ktoré môžete nájsť hneď pod ním. Príspevky sa pomerne dosť líšia. Jedni považujú ženy na hornom obrázku za vychudnuté, iní ich považujú za „novodobé Afrodity“, čiže každá iná žena, ktorá nevyzerá ako ony, je beznádejne OUT a nezaujímavá. Ženy na dolnom obrázku niektorí považujú za „normálne“, no čo ma zarazilo, hovoria o nich aj ako o neskutočne obéznych!

Tu vidíme vplyv módneho priemyslu, ktorý diktuje všetko to, čo sa bude nosiť, ako sa to bude nosiť a kto si bude môcť dovoliť si to obliecť so svojou postavou. Stretávame sa poväčšinou len s reklamami, kde sa na nás usmievajú nalíčené modelky. Bez chybičky, bez vrások, bez kíl navyše... bez všetkého s čím bojuje „normálna“ žena. Priemysel túži mať všetko dokonalé, potrebuje pritiahnuť pozornosť potencionálnych zákazníkov. To sa mu darí vďaka týmto kráskam. Možno si uvedomujú, že mladým dievčatám diktujú to, ako majú vyzerať. Je jasné, že keď vidí nejaká puberťáčka v každej reklame v televízii, na každom reklamnom plagáte či billboarde vyformovanú štíhlu ženu, chce byť ako ona. Vďaka tomu začne chudnúci maratón, ktorý v konečnom dôsledku jej mladému telu môže len uškodiť.

Reklamám sa nevyhneme, avšak mali by sme ich oddeliť od skutočnosti. Realita je vždy iná. Tieto modelky môžu byť chudé, avšak ich fotky môžu byť upravené niekoľkokrát v počítačových programoch. Môžu byť pekne nalíčené, avšak ak by ste ich stretli niekde pri nákupoch ovocia či zeleniny, niekedy by ste ich nespoznali (pretože vyzerajú úplne inak). Tak ako vnímame reklamy, by sme nemali vnímať realitu. Nie všetko dokonalé je krásne. Ako hovorí známa pravda: „ Nie je všetko zlato, čo sa blyští!“

A nakoniec sa vráťme k obrázku. Vidíme veľký rozdiel v tom, ako sú nafotené tieto ženy. Nevravím, všetky sú krásne. No ale ženy na hornom obrázku boli fotené osamote, ich fotky sa mohli nechať upravovať, mohli im pridať tu a tam farby, odobrať nejaké tie nerovnosti... Ženy na spodnom obrázku sú fotené všetky na jednu fotku, v jeden čas, príjemne sa usmievajú a pravdepodobne na nich nič nebolo upravované. Ak mi však niekto povie, že sú obézne, tak si myslím, že je chorý. Je vidno, že majú radosť zo života, sú spokojné, samy sebou, na nič sa nehrajú. Myslím si, že sú to reálne ženy, ktoré majú doma rodiny, majú svoju prácu a zaujímajú sa aj o niečo iné ako je ich postava a tvárička, pretože našli zmysel života niekde inde.

Nevravím, že cvičiť, jesť podľa nejakého jedálnička nie je fajn, ale mali by sme si uvedomiť, hlavne my mladé, že ľudia nás budú milovať aj také, aké sme. Netreba sa hnať za veľkosťou XS ak meriate 180cm. Netreba sa vážiť každý deň a tvrdiť si, že tie kilá ešte pôjdu dole, keď dobre viete, že máte ťažké kosti a už aj tak nemáte čo zhadzovať. Treba sa hlavne mať rada, taká aká ste a to ostatné príde samo. A potom budete môcť robiť reklamy vy samé. Reklamu na plnohodnotný život !

                           

                                                                                             Barbora Bulková