Lidskou
tvář lze považovat za neuvěřitelně důmyslné interaktivní médium. Dokáže
poodhalit lidské myšlenky, náladu, přístup ke světu, momentální rozpoložení. Každý
obličej je jedinečný a je jedno, jestli se jedná o znaménko krásy, barvu
duhovky, velikost nosu, plné rty nebo vějířky vrásek kolem očí. Tvář může
sloužit a zpravidla slouží jako zrcadlo lidského života, jakási imaginární mapa
jedné lidské existence, která zaznamená vše, čím člověk za dobu svého života
projde. Každý jedinec má ve tváři vepsaná jedinečná specifika, která ostatním
lidem prozradí, jaký je asi věk dotyčného, zda kouří, je-li zdravý, unavený
nebo nemocný. Tvář tvoří reliéf radostí
i starostí, každodenních událostí, které mohou ostatním připadat jako všední,
fádní a nezajímavé. Vtisknuté do vnějšího zjevu ale vypovídají o individualitě.
Nejeden psycholog se zabývá právě tváří, z níž čte, jakou osobností a
vlastnostmi jedinec disponuje.
Od nepaměti je toto důmyslné médium, živé
a člověku nejbližší, využíváno pro komunikaci. Lidská sociabilita a schopnost
číst ve tváři jako v otevřené knize, ji předurčuje k propojení se
světem podnikání. Jak lépe dostat k lidem komerční sdělení než
s jejich vlastní pomocí? Obličeje
nás přirozeně přitahují, snad jako důsledek lidské evoluce. Věnujeme jim víc
pozornosti, než si uvědomujeme. Neomezujeme se však pouze na percepci její
krásy nebo ošklivosti. Chceme se dostat dál – k příběhu, který se
k určité tváři neodmyslitelně váže. A tento příběh může tvář skrze své úpravy
vyjádřit či jistým způsobem nastínit. Může ho stylizací ovšem i zakrývat. Tvář
tedy může být nesmírně důležitá pro život, doslova o něm rozhodovat. Nevidíme
to snad na případu známých osobností, které svou tvář i s příběhem
propůjčují nejrůznějším službám, výrobkům a akcím? Tuto strategii využívají
snad všechny firmy, které se věnují výrobě kosmetických produktů a přístrojů,
je typická pro zábavní i oděvní průmysl i „obyčejné“ lahůdky. Tváře na nás
vykukují téměř všude a tlumočí nám svým útokem na pud sexuální nebo možnost
identifikace, co všechno nás s produktem může potkat! Ale jak je tedy
v takovém případě tvář pojímána? Jak se z individua stává médium,
které nese potřebné komerční sdělení publiku?
Na počátku je nový plán stvoření. Stará
forma s individuálními znaky musí být více méně rozbita. Na jejich místě
vyroste nový prostor, který bude pro daný účel vhodný. Při této příležitosti se
hlavní role ujímá mistr maskér se svým náčiním. Na povrchu válčí svými
neuvěřitelně silnými zbraněmi s každou vadou, vráskou, kruhy pod očima. Stává
se božím válečníkem v komerčních službách. Houbička, i štětec, „umělcovy“
prsty kloužou obalené v podkladové bázi, korektoru, make-upu a pudru
v záplavě mistrných tahů po tváři. Prohřešky
tváře pod jeho vedením prohrávají. Dokonalost světí prostředky. Maskér se stává
umělcem i řemeslníkem v jedné osobě. Pod jeho nadvládou se rodí
indiferentní prostor připravený přijmout novou přesně definovanou ideu. Kvalita
pokožky se stává všude stejnou – barva pleti je sjednocená, pleť vypadá zdravě a
zářivě, kruhy pod očima jsou zamaskovány. Dá se s nadsázkou říci, že v
dnešní době pro zrod nové ikony, nového stvoření není už limitující ani tvar
obličeje, velikost nosu, tvar obočí – a čím by si se svými fintami neporadil
maskér, s tím si poradí sofistikované počítačové programy, které vytvoří
instantní dokonalost. Z individuálně formovaného reliéfu tváře,
z jedinečnosti tváře se stává plátno připravené přijmout nové vzezření,
novou zprávu, nový trend, nový význam. Individualita a intimita jedince jsou
potlačené, podřízené komerčním účelům.
Jakmile je tvář takto připravena, maskér
se ujímá role stvořitele. Mohl by si dovolit téměř cokoli. Nicméně respektuje
plán, který je předem stanoven. Vizážista sahá po nejrůznějších paletkách, kde
se to hemží barvičkami. Jednou jsou matné, jindy s perletí a jiné zase
metalické. Rozjasňují a prohlubují pohled. Jednou jsou oči nalíčené tak, aby
z nich vycházela jakási „nekomerční“ upřímnost a decentní přirozenost.
Jindy se v reklamních kampaních a časopisech setkáváme s femme fatale
volající pohledem:
1.
V případě ženy: Vezmi si produkt, který propaguji, budeš stejně atraktivní
a sebevědomá jako já! A co teprve pánové, budou z tebe na sto procent paf!;
2.
V případě, že oslovuje mužskou část publika, sděluje: Pořiď ten parfém své
přítelkyni, budeš za odměnu spát se mnou! Pořiď si ten elegantní vůz a ženy
jako já ti budou padat k nohám, budeš mít o zábavu a adrenalin postaráno!
Jednou
je třeba zvýraznit řasy a víčka sytými brvami a vytvořit z manekýnky
šelmu, která právě přitáhne pohledem. Doslova si „zaháčkuje“ potenciálního
zákazníka a donutí ho svou sexy vizáží o produktu, který propaguje,
přemýšlet. Přinejmenším mu vnutí alespoň
nápad, jak aplikovat něco podobného na svou vlastní osobu i osobnost. A obdobně
to funguje i tehdy, když je předmětem kampaně „patron produktu“ v mužském těle.
Na líčka nanáší maskér tvářenku
v příslušném odstínu. Tvářenka a bronzující pudr dokáží obličeji dodat
potřebný jas (auru), dodat mu opálení, některé rysy zdůraznit, někde přidat,
jinde ubrat. Hraje si s výrazem, charakterem tváře. Rty, rty jsou druhým
nejdůležitějším aspektem tváře, jež hovoří přímo k potenciálním
zákazníkům. Rty lákají publikum, jednou nevinné, jindy smyslně rudé. Rty umí
překvapit, pobouřit i navnadit. Přitahují, nabízí polibek, vlídné slovo. Správná
souhra rtů a očí vytváří z ženy koketu, z muže zase neodolatelného
svůdce Casanovu nebo samce, jemuž krevním řečištěm v hojném množství
cirkuluje testosteron. Na celé nové
„image“ se podílí dokonalé tahy tvůrce – maskéra, který na nic neříkající ploše
lidského obličeje vytváří nový vesmír. Můžeme říci, že celá nová vizáž reklamní
kampaně, kde prim hraje tvář produktu, je podepsaná několika lidmi,
nejvýrazněji však rukopisem maskéra, fotografa a produktu. On se totiž i osobní
příběh celebrity geneticky s produktem spojí. Jejich symbióza se stává
nedílnou součástí života.
Ale je to právě maskér, který organizuje
prostor na tváři, dává mu řád a výraz. Stará se o detaily a do nejmenších
podrobností se snaží vystihnout požadovanou realitu. Idea se díky jeho práci
stává hmatatelnou realitou, takovou realitou, na kterou je možné si sáhnout,
plně ji postihnout smysly. Při pohledu
na novou ikonu se skoro zdá, že vystupuje k člověku, zasahuje jeho osobní
prostor. Nezáleží na tom, zda míníme objektivní prostor, v němž se fyzicky
pohybuje, nebo kapacitu jeho duševních pochodů. Je mu tak neuvěřitelně blízko.
Tvář kampaně vyjadřuje emoce, vzbuzuje je.
Útočí na pocity, které záměrně potlačujeme nebo nejsme na jejich vyjádření
dostatečně odvážní. Nabízí emoce, které nám momentálně nejsou dostupné.
Zprostředkovává touhy. Takto komerčně použitá tvář motivuje zákazníky, motivuje
masy lidí a mobilizuje je, aby si jednou takovou emoci vyzkoušeli, aby dosáhli
naplnění potřeb i tužeb. Aby se nebáli. Aby popustili uzdu své vlastní fantazii
a odvážili se provokovat. Doslova láká k nápodobě, protože skrz takovou
nápodobu by se mohl mít obyčejný člověk dobře jako ikona. Mohl by být šťastný a
spokojený sám se sebou. Sebevědomý.
Na druhé straně však trendy a vzory, které
představují tváře reklamních kampaní a showbusinessu, mohou jistým způsobem
potlačovat individualitu. Nekompromisně diktují, co je „in“ a co je „out“.
V sezóně 2011 doslova frčely výrazné rty v červených a korálových
odstínech. A skutečně bylo možné ve víru všedního života potkat ženy se rty
zahalenými do červených tónů s přechody do oranžova. Nakonec se může
takový trend stát jakýmsi standardem. Prostupuje populaci a činí ji uniformní. Trend,
který se týká těla postupuje podobným procesem jako umělecké dílo – nejprve je
zde autor, který se vyjadřuje. Posléze se přidá hrstka zasvěcených. Novinka se
šíří přes na módu orientovanou veřejnost k širokým masám. Postupně ztrácí
na hodnotě, devalvuje. Nakonec je z něj pouhý kýč, ohraná písnička, která
nudí. A to celé se cyklicky opakuje.
Jenže pro komerční účely přetvořené
individuum představuje jen zdání dokonalosti. Cožpak je věčné? Nikoli. Stačil
by jediný dotyk, slza, tvrdost normálního života a dokonalost by se začala
rozplývat. Ta dokonalá tvář je pouze iluzí, jedním dokonalým okamžikem –
okamžikem pořízení fotografie pro reklamní kampaň, časopis, webové stránky. A
dokonalost dotváří zručnost fotografa společně s pomocí digitální úpravy
fotografie. Jedná se o líbivou iluzi. Zákazník zde nachází něco, čeho si sám
nebyl vědom, snaží se přetvořit své vzezření i osobnost. Zapomíná na svou
vlastní jedinečnost a originalitu. Vždyť ty se tak těžce hledají, prosazují a
prezentují.
Virtuální tvář přetváří realitu jedince.
Zasahuje do jeho prostoru. Prezentuje mu iluzi tak krásnou a lákavou, tak
blízkou. A ta iluze brnká na emoční struny jeho nitra. Už se ani neptá, jestli
smí vstoupit, ale uchopí ho do své náruče a zmítá jím v obrazech
dokonalosti a celistvosti, které se tak neuvěřitelně rychle mění. Jedinec
ztrácí kontakt sám se sebou, jako by snad najednou nebyl schopný pohlédnout si
do očí. A jedinými opěrnými body stylu se mu stávají masky slavných osobností a
tváří reklamních kampaní. Jsou to body mimo jeho vlastní mikrokosmos. Odvádí
pozornost od skutečného ztraceného ráje uvnitř duše, který je alfou a omegou
vlastní existence. Vnější podněty odpoutávají vědomí od těla. Vědomí se čím dál
více soustředí na okolí, ale ztrácí kontakt s vlastní výjimečnou všední
realitou. Člověk vědomky či nevědomky utíká před sebou samým či snad od sebe
samého s vědomím, že iluze může nabídnout víc než uvědomělá přítomnost. Ale
především – iluze je snadněji dostupná než ono pověstné sebepoznání.
Výsledkem takového přehlcení iluzí a
informací, trendů může být pocit vnitřního odcizení. Takového odcizení, kdy se
jedinec sám sebe ptá, kdo je to ta osoba v zrcadle. A jediný způsob, jak
poznat, že je to on sám, je začít se sebou pracovat, procítit znovu svou
fyzickou totožnost skrze dotek štětce, rtěnky, řasenky. Denně sebe přetváříme,
abychom se snad jednou našli a odcházíme omámeni a spokojeni díky iluzi,
kterou po nás svět svým způsobem vyžaduje, pokud nemáme být „out“.
Rozpoznáváme střípky sebe sama
v nejrůznějších stylech a trendech. Sestavujeme vlastní mozaiku osobnosti
skrze referenční body mimo naše nitro. Postupujeme zvenku dovnitř, nikoli
naopak. Aplikujeme a sami se stáváme aplikací, která večer co večer pomocí
vatového tamponu a odličovací emulze mizí. Hranice mezi tím, kdo jsme a kým
jsem v jeden jediný den, se rozplývá. Paradoxně přes snahu dosáhnout intenzivnějšího
kontaktu se svou tělesností a svým já, se stáváme čím dál virtuálnější. A
otázkou zůstává, do jaké míry může být virtuální realita skutečně autentická.
Kateřina Šimková
Žádné komentáře:
Okomentovat