Reklama se stává nadějí

Reklama se stává nadějí

S reklamou se setkáváme každý den. Ať už jsou to televizní spoty, billboardy, letáčky nebo inzerce v novinách. Všichni si myslíme, že na nás nemá účinek, ale stejně tak dobře všichni víme, že nás ve skutečnosti ovlivňuje. Často máme dojem, že nás reklama podvádí, protože nikdy nedostaneme přesně to, co nám nabízí. Naše pokožka není dokonalá, naše vlasy nejsou lesklé a nepoškozené, naše zuby nejsou bílé a ten flek od borůvkového koláče stále nejde vyprat. Díky našim početným zkušenostem s výrobky a jejich inzerováním víme, že reklama a realita není to samé. A to je ten důvod, proč se cítíme zneužiti, klamáni a šizeni.

V našich životech se ale setkáváme i s obdobou reklamy, se kterou jsme smířeni, na kterou nenadáváme a u které nemáme pocit, že by nás podvedla. A přitom i tato obdoba reklamy rozhodně není totožná s realitou. Příkladem může mýt krásná nalíčená dívka, která má nádherné oči, hezká ústa a dokonalou pleť. Avšak po odlíčení už tak nádherná není, protože ze svého kouzla něco ztratí. Jistě, stále je hezká, ale ne tak, jako byla předtím. Přikrášlené děvče se od reality opět liší. Jako další příklad můžeme uvést rozličné historky. Každý z nás slyšel úžasné příběhy, které se staly našim přátelům. Jak jsou ale blízko k pravdě? Ruku na srdce, vy jste nikdy do svého vyprávění nezařadili něco, co nebyla tak úplně pravda? Lidé svá vyprávění zveličují. Chlápek, který měl s kamarádem nějaký nevyřešený problém, neměřil metr sedmdesát, ale dva metry. Auto, pod kterým jste málem skončili, nejelo padesátkou, ale stovkou. Kopec, který jste vyšlapali nebyl obyčejný kopec, ale rovnou Kilimandžáro. V těchto příbězích zkrátka zveličujeme, třeba pro pobavení přátel. Ten z přítomných, kdo se těchto událostí přímo zúčastnil, většinou nezasahuje do vypravěčova povídání, aby vše uvedl na pravou míru. A dokonce i sami posluchači si alespoň částečně uvědomují, že se to asi tak úplně přesně nestalo. Každý si ale historku rád poslechne, i přes občasnou nereálnost příběhu. Čím lepší příběh, tím lepší pověst vypravěče.

Přestože jsou tyto „reklamy“ také nepravdivé, necítíme se pohoršeni tím, že nás oklamaly. Okouzlují nás svým způsobem projevu a baví nás svým vyprávěním. Vypravěči si tak vlastně vylepšují svou pověst. A ve výsledku to znamená., že něco získávají, například na úkor našeho času. Jak u reklam televizních, tištěných apod., tak i u těchto „reklam“ se nám nedostává upřímnosti ale něčeho, co je realitě podobné jen zčásti.

To vše nám dokazuje, že jsme reklamám, ať už jakékoli podoby, vystaveni opravdu neustále. Proč jsme si tedy už nezvykli na to, že jsme na každém kroku klamáni a podváděni?

Někde v nás totiž stále přetrvává naděje, že ta vyprávění, úžasné spoty, sliby, jak budeme krásní, zdraví, čistí a vzdělaní, mohou být pravdivé. Doufáme, že jednou konečně objevíme výrobek či službu, mající skutečně všechny inzerované vlastnosti. Že reklama se stane realitou a všichni budeme žít krásné a dokonalé životy, kde i my budeme bezchybní a staneme se ideály.

Člověk je bytost, kterou naděje udržuje v duševním zdraví. Kdybychom i v těch nejsvízelnějších situacích nedoufali, že jednou bude lépe, život by se proměnil v utrpení. Člověk potřebuje v něco věřit, potřebuje před sebou vidět to malé světélko, které ho provází těžkými chvílemi. Reklama je postavena na tom, že takové světélko může pro lidi představovat. Jistě, stále nás klame, a proto ji nesnášíme. Zčásti ji nemáme rádi kvůli tomu, že nás denně obírá o peníze, které bychom bez ní nejspíše neutratili. Ale nepochází tato zlost také, a možná hlavně z toho, že reklama naše naděje neplní? 

Realita a reklama jsou dvě odlišné věci, dokonce by se dalo říci, že jsou to dva odlišné světy. Inzerce se stává soušástí našeho života, kterou částečně zatracujeme a částečně milujeme. Každopádně reklamu k sobě více či méně vpouštíme. Asi proto, že nám pomáhá snít.

Barbora Křížková

Pro děti jen to nejlepší

Ve své eseji na téma reklama a svoboda se chci zaměřit na to, jak velký vliv mají reklamy na své dětské diváky. Ačkoli děti nejsou výdělečně činné, jsou jednou z nejdůležitějších cílových skupin tvůrců reklam. Velké reklamní agentury pro větší efektivitu dokonce spolupracují s dětskými psychology. A jaké jsou nejčastější praktiky, kterými malé spotřebitele zaručeně osloví?

Důležité je správné načasování. Ráno, kdy v televizi běží dětské animované seriály a pohádky, je pro umístění reklam nejmoudřejší. U televizních obrazovek se v tu dobu koncentruje největší množství dětských diváků. Proto jsou mezi pořady dlouhé reklamní bloky určené dětem. Další takové reklamní bloky se mohou objevit i ve večerních hodinách, mezi pohádkami „na dobrou noc“. A samozřejmě nesmím opomenout důležité období – před svátky, zejména těmi vánočními. Hračky pro děti pod stromeček jsou neopomenutelnou součástí. V tuto dobu se zároveň i zvýší množství reklam s dětmi obecně. Děti více hrají na city potenciálních zákazníků. Stačí si vzpomenout na „výhodné“ půjčky od bank, díky kterým si můžete dovolit splnit vánoční přání svým nejbližším, a to i těm nejmenším. To je jeden příklad za vše.

Proč zrovna děti?

Děti jsou snadno ovlivnitelné a důvěřivé. Nerozeznají realitu od fikce (hlavně děti předškolního věku), zato dobře rozpoznávají dobro a zlo, které se vyskytuje jak v pohádkách, tak i v reklamách. Takovéto reklamy často nabízejí dobrodružství, kdy jedině s předváděnou hračkou můžete zastavit síly zla.

Děti také málokdy poznají, že je s nimi manipulováno líbivou, zavádějící a klamavou reklamou. Hlavně když jim reklamy ukazují krásné, fantastické scenérie, podněcují jejich představivost a útočí na jejich smysly. Navíc jejich neustálé opakování dítě utvrzuje v tom, že se jedná o pravdu. Vysvětlit jim, že se jedná o opak, není jednoduché. Ne vždy to rodiče umí a ne vždy oni sami chtějí – jestli lidé na něčem neradi šetří, tak jsou to právě jejich ratolesti.

Časem děti vyrostou a začnou se na svět dívat kriticky – i na svět reklam. Při zpětném ohlédnutí i ti nejrozumnější rodiče podlehnou nátlaku svých dětí a požadovanou hračku nebo sladkost zakoupí. Velký problém však nastává, když ani samotní rodiče se svým dětem nevěnují dost – nejen že jsou daleko častěji děti vystaveny působením televize (a reklam), ale také jim rodiče svou nepřítomnost takovýmito dary kompenzují.

Nekalé praktiky – jak reklamy zneužívají dětské naivity a svědomí rodičů

Tvůrci reklam podporují stereotypy. Ukazují, co mají děti jíst i s čím si mají hrát. Ty správné holčičky si hrají s barbínami, panenkami nebo nádobím na vaření. Na druhé straně ti správní chlapci mají lego, autíčka, letadla a další dopravní prostředky. Je opravdu tolik důležité takovéto rozdělení? Mělo by snad na vývoj dítěte neblahý dopad, kdyby si hrálo s hračkou, určenou pro druhé pohlaví? Možná je důležitější sociální dopad – hraní si se svými vrstevníky vyžaduje mít ty správné hračky, které stereotypy určují. A právě neviditelný tlak ze stran spolužáčků a spolužáků ukazuje, že typ hračky je důležitý. Zároveň je důležité mít to, co „zrovna frčí“, což i samotné reklamy často ukazují. Aby děti mohly prosadit svou roli v dětském kolektivu, tedy dá se říci dosáhnout určitého sociálního statusu, musí si pořídit i naprosto konkrétní hračku, jíst naprosto konkrétní výrobek, který je zpopularizován. Tak si získají významnější sociální pozici a vyhnou se posměškům.

Samozřejmě reklama neoslovuje přímo pouze děti, ale zapojuje i jejich rodiče. Jedním z přesvědčovacích argumentů pro rodiče je zdraví dětí. Reklamy vyzdvihují to, že pamlsky nemají žádná přidaná barviva a obsahují velké množství vitamínů. Ale obsah cukru a tuku je často vyšší, než by mělo dětské jídlo obsahovat. Jedním z nejčastějších klamů jsou cereálie pro děti, které se tváří zdravě, přitom se zdravím nemají takřka nic společného. Je to jen sladká pochoutka jako každá jiná.

Takovéto reklamy navíc apelují na rodiče, že jestli chtějí být dobří a mají své ratolesti rádi, musí jim prezentované zboží koupit. Lze buď podlehnout, nebo vysvětlit malým dětem, že když jim to nekoupíte, neznamená, že je máte méně rádi.

Jak děti chránit?

Vzhledem k tomu, že se jedná se o citlivější skupinu, vztahují se na tvůrce reklam i přísnější etické a právnické normy. Jenže se ukazuje, že ani to nestačí. Třeba jen propagace sladkostí coby „zdravého mlsání“ nebo dokonce obdarovávání k jídlu malou hračku – to vše má vliv na rostoucí obezitu dětí. V České republice regulace reklam za účelem ochrany dětí je malá. Naproti tomu Norsko nebo Švédsko například zakazuje reklamní bloky mezi dětskými pořady. Dokonce existují omezení reklam, které nesmí být zaměřené na děti mladší 12 let. Jedná se hlavně o nezdravé potraviny. Zůstává tedy na rodičích, aby se dětem věnovali a vysvětlili jim, jak reklamy fungují.

Tamara Zubac

Jaký je vztah mezi realitou a reklamou ?

Jaký je vztah mezi realitou a reklamou ?

Obecně můžeme říci, že reklama a její svět mají s realitou společný pouze výrobek a mnohdy ani ten ne. Tvůrci reklam pracují s nadsázkou, idealizovaným a zjednodušeným světem, který nám v rámci reklamní pauzy mezi pořady dokáže odhalit všechna svá tajemství, sdělit celé poselství a případně i s různou intenzitou zahrát na emoční strunu téměř každého diváka.

Nikoho tedy nepřekvapí, že realita a reklama mají společné právě jen to nutné minimum potřebné k tomu, aby se s ní divák dokázal ztotožnit. Ale co když nastane chvíle, kdy se reklama dotkne a prolne s realitou? Nikoliv však formou prodejních a propagačních akcí, kdy vám přitažlivé hostesky nabízejí plechovku na osvěžení i během chladného a deštivého dne nebo kdy se vás obří zubní pasta snaží přemluvit k jejímu častému užívání. Na to, aby reklama vstoupila do naší reality je nutné opustit klasický idealizovaný a naivní formát televizních spotů, zcela se oprostit od tradičního nahlížení na reklamu jako na svět sám pro sebe.

Co se tedy stane, když se objeví taková forma reklamy, která se zapojí do běžného života společnosti a kromě toho, že dovedně využije některá média k tomu, aby mohla správně rezonovat mediálním prostorem, se jí podaří vzbudit emoce a vášně,  názorově rozdělit ty, kteří jsou její cílovou skupinou a zároveň i přímo zasáhnout do veřejného dění?

Co se v takovém případě stane, jsme mohli sledovat v druhé polovině roku 2011 v reklamní kampani na webovou doménu Active 24, v rámci které se objevila postava Super Václava, maskovaného hrdiny, který svérázným způsobem zasahoval proti nešvarům ve společnosti.

Tato kampaň odstartovala v září 2011 formou série videí, ve kterých maskovaný hrdina bez jakéhokoliv označení či jiného viditelného prvku, který by ho spojoval s konkrétním produktem, rozmazává po majiteli psa neuklizený výtvor jeho mazlíčka nebo u příležitosti Svatováclavské pouti vyráží na koni mezi obyvatele Staré Boleslavy s transparentem Václave, Probuď se!

Kampaň podobně výraznou a místy i poněkud kontroverzní formou postupně upozorňovala na množství aut v ulicích, kuřáky na zastávkách, korupci a nakládání s veřejnými penězi, sprejerství a mnoho dalších společenských problémů. V rámci každé akce proti zmíněným zlořádům bylo natočeno video, které se prostřednictvím sociálních sítí a médií dále neřízeně šířilo virtuálním prostorem. Některá z videí si tak dokonce časem získala značnou pozornost na zahraničních serverech a maskovaný hrdina bez stále jasného napojení na konkrétní produkt dále šířil svá poselství. Činy Super Václava se začaly objevovat na jednom z nejnavštěvovanějších zpravodajských portálů, v rádiích a dokonce i v lokální televizi.

Originální nápad a techniky virálního marketingu tak zajistily kampani značnou pozornost a ačkoliv se záhy po jejím začátku začaly objevovat dohady o jejím reklamním využití, stále se našlo mnoho lidí, kteří věřili, že jde spíše o výsledek občanského aktivismu a radikálního projevu nespokojenosti se stavem věcí. Kromě tohoto rozporu se rozvířily diskuse o přiměřenosti a oprávněnosti zobrazovaných akcí a především o problémech na které se zaměřila. Nejde o to, že by kampaň rozvířila celospolečenské diskuse, ale návštěvnost videí, článků a diskusí byla značná a problémy, které zachycovala se týkají každého z nás. Díky této tenké hranici, která bránila jasnému rozlišení mezi reklamou a realitou, se podařilo této kampani získat smysl, který valná většina reklam zcela postrádá.

Zatímco tedy stále nebylo jasné co vlastně Super Václav propaguje, jistota, že jde o reklamu stále narůstala. Částečně se tak stalo kvůli aktivitě novinářů a internetových nadšenců, kteří pátrali po identitách lidí z videí, ale svou roli sehrála také očividná a rostoucí profesionalizace a určitá “umělost“ některých dějů zachycených na Super Václavově kameře. Své prostředky však stále neopustila a i nadále si tak držela jistý nádech “undergroundu“. Videa na kterých Super Václav sype hnůj před budovu VZP či věší transparenty upozorňující na korupční kauzy pokračovala.

Když se i ze strany tvůrců začaly objevovat signály, že skutečně jde o velmi dobře vymyšlenou reklamní kampaň, mnoho lidí bylo oprávněně zklamáno a znechuceno tím, že jejich naděje se nenaplnily a cítili se podvedeni. Myšlenka kampaně však stála na tom, čeho všeho je díky internetu možné dosáhnout a zvolila k tomu takovou formu, která útočila na společenské neduhy a i když nepřispěla k jejich řešení, což ani nebylo možné, tak na ně upozornila formou jenž vyvolala diskusi a to je samo o sobě více než by se mohlo podařit v rámci omezených možností jasně ohraničeného světa reklamy. Spojením reality a reklamy se tak otevřel nový prostor, který nese velký, avšak zatím nevyužitý potenciál. Toto spojení tedy nemusí nutně představovat jen klam a přetvářku, ale může přinášet i jistou “přidanou hodnotu“.

Karel Nejedlý

Apple 1984

Pokud mám napsat esej na téma „reklama a svoboda“, je pro mě jasným příkladem souvisejícím s tímto výrokem reklama z roku 1984 od firmy Apple uvádějící na trh jejich nový počítač Macintosh.

Věřím, že je to reklama všem velmi známá, přesto se jí pokusím čtenářům mého eseje o něco přiblížit. Protože přestože od jejího uvedení uplynulo už 30 let, je stále hodnocena jako jedna z nejlepších reklam všech dob, ne-li jako reklama nejlepší.

Příběh této reklamy začíná v době, kdy se Steve Jobs chystal představit nový a revoluční osobní počítač Macintosh, který si zasloužil reklamu odpovídající jeho charakteristice. Údajně Jobs prohlásil: „Chci něco, co zarazí lidi v chůzi, něco podobného hromu.“ Úkol něco takového vytvořit zadal Jobs lidem z reklamní agentury Chiat/Day. Tvůrčí ředitel John Clow, copywrighter Steve Hayden a umělecký ředitel Brent Thomas si, vzhledem k roku uvedení Macintoshe na trh, pohrávali se sloganem odvozeným z názvu knihy George Orwella: „Proč 1984 nebude jako ‚1984‘“. To Jobse doslova nadchlo a požádal je o rozvedení této myšlenky. Tím nakonec vzniknul spot dlouhý asi šedesát vteřin, který se celý nese v modro-šedém tónu, kvůli kterému vypadá jako z vědeckofantastického filmu.

Děj reklamy zachycuje stovky plešatých mužů nejprve pochodujících tunelem plným televizních obrazovek a poté poslouchajících proslov „Velkého Bratra“, řeč, která měla jediný účel – vymýt mozek. Během tohoto projevu, mladá blond dívka, jež znázorňuje příchod revolučního Macintoshe (ostatně jej má zobrazený na svém bílém tílku), pronásledovaná čtyřmi policisty „ideopolicie“, vběhne do sálu, kde je na širokém plátně proslov promítán. Kladivo, které má po celou dobu běhu v ruce, zahodí a tím zničí plátno, které má již téměř nadosah. Na obrazovce se objeví prudké světlo a kouř, poté následují tato slova: „24. ledna 1984 Apple computers představí Macintosh. A vy uvidíte proč 1984 nebude jako ‚1984‘.“ Následně obrazovka zčerná a objeví se duhové logo Apple.

Jako každá velká reklama má i tato několik zajímavostí, které je třeba zmínit. Jednou z nejvýraznějších je, že režisérem tohoto spotu je známý britský filmový režisér Ridley Scott. Toho použili jako režiséra i kvůli tomu, že jeho dystopický (antiutopistický) film Blade Runner byl uveden dva roky před samotnou reklamou. Ridley Scott obdržel enormní budget v hodnotě $900 000, což se později ukázalo jako velmi moudrá investice. Spot byl natáčen v Londýně a Scott využil skutečných skinheadů do role okouzlených mas naslouchajících Velkému Bratrovi.

Další zajímavostí je, že do role dívky znázorňující revoltující establishment, byla nakonec vybraná diskařka Anya Major, protože jako jediná z žen na castingu byla schopna kladivo unést a zahodit.
Za rozhodně nejzajímavější ovšem považuji ten fakt, že když Jobs reklamu v roce 1983 promítl radě Apple Computers, byla natolik revoluční, že se radě vůbec nelíbila. Přesto ale nakonec reklama světlo světa spatřila, i když oficiálně v televizi jen dvakrát.

Poprvé to bylo už v prosinci roku 1983 a stalo se tak z toho důvodu, aby mohla být zařazena do soutěže reklam pro daný rok (a jak víme, to se ukázalo jako velmi moudré rozhodnutí).

Podruhé to bylo 22. 1. 1984 v pauze osmnáctého finále Super Bowlu, což je vůbec nejdražší reklamní čas v USA. V tu chvíli reklamu sledovalo zhruba 96 miliónů diváků, kteří nikdy předtím nespatřili něco podobného.

Možná se ptáte, co má tohle vše společného s tématem reklama a svoboda.

Koncept této reklamy měl ve své podstatě zobrazit ducha revoluce v osobních počítačích, které se využívají k prospěšným účelům, namísto zastaralé myšlenky, kde je počítač využit velkou korporací jako nástroj ke zničení lidské individuality. V této reklamě Macintosh znázorňuje vzpurnost a hrdinnost, která zabrání zničení individuality a lidské svobody.

Stejně tak tímto spotem Jobs údajně chtěj znázornit boj proti konkurenční firmě IBM, která v tu dobu ovládala, dá se říct, celý počítačový trh.

Markéta Němcová

Zdroj:

http://en.wikipedia.org/wiki/1984_%28advertisement%29

http://lowendmac.com/orchard/06/1984-apple-superbowl-ad.html

http://www.appzone.cz/2011/11/steve-jobs-reklama-1984/

http://www.ceskymac.cz/1984-reklama-1984/

Tělo jako reklamní plocha

Reklama je všude kolem nás. Denně se s ní setkáváme v televizi, v rádiu, v dopravních prostředcích nebo dokonce přímo na nich, na autobusových zastávkách a billboardech, při otevření časopisů a novinových plátků nebo při pohledu na nově postavené lešení. Společnosti se předhánějí v umístění svých reklam na co nejlépe viditelná místa, tak aby právě jejich reklama patřičně vynikla a zaujala tedy potencionálního spotřebitele. Zdálo by se, že čím je reklama větší, tím je viditelnější.  To ale nemusí být nutně pravda. Spíše než o velikost reklamní plochy jde především o to, aby reklama byla umístěna na zajímavém místě, tak aby v přehršli konkurenčních reklam nezanikla. Strategicky umístěný nápis tím nejobyčejnějším černým písmem o výšce pouhého jednoho centimetru může mít na potencionálního zákazníka větší dopad, nežli několik metrů čtverečních s reklamním plakátem hrajícím všemi barvami. Že je to hloupost? Žijeme v době, kdy se překračují nejrůznější tabu a umístit reklamu je možné téměř kamkoliv. Výjimkou není ani lidské tělo.

Tělo figuruje v reklamě po dlouhá léta. Dříve ale fungovalo pouze jako obraz toho, čím můžete být, popřípadě co můžete získat, pokud si pořídíte ten a ten daný výrobek. Na začátku třetího tisíciletí se ale tělo objevilo poprvé jako reklamní plocha a dnes již není reklama na těle ničím ojedinělým a naopak se s ní můžeme setkat stále častěji, i když v některých případech nás stále šokuje.

Tělo jako prostor pro reklamu se dá pojmout různými způsoby. Méně násilný způsob je dočasná reklama, která není přímo na lidské kůži, ale například na oblečení. Téměř každá společnost či webová stránka nabízí svá firemní trika. Většinou se jedná o to nejobyčejnější, nejlevnější a ne příliš líbivé triko s logem dané firmy, které firma rozdává zadarmo svým zaměstnancům nebo zákazníkům. Takové tričko ale skončí většinou maximálně jako součást pyžama nebo pracovního oděvu a asi těžko si v něm vyjdete jen tak do školy či ven. Velkou službu jako reklama tedy neudělá. Dnes ale existují lidé, kteří na den pronajmou své tělo a za určitý peněžní obnos si obléknou triko s logem jakékoliv firmy, která je ochotna zaplatit. Nejedná se o velké částky a není tedy divu, že tento druh byznysu našel své příznivce.  Možná vás napadne, že za takovou reklamu by zaplatili jen v Americe, odkud také myšlenka chodícího poutače původně pochází, „chodící billboard“ se ale stal oblíbeným i u nás v České republice a existují stránky, na kterých si můžete živou reklamní plochu na den pronajmout.

Poněkud extrémnější způsob je pak reklama vytetovaná na kůži. V začátcích reklamy na těle se jednalo pouze o dočasná tetování, která po čase sama zmizela. I to bylo ovšem něco natolik nevídaného a šokujícího, že takto pojatá reklama zaznamenávala neuvěřitelný úspěch. První takovou reklamu si nechal na tělo vytetovat boxer Bernard Hopkins. Kasino Goldenpalace.com vyplatilo boxerovi v přepočtu 1,7 milionu korun za to, že si na jeden důležitý zápas nechal na záda vytetovat internetovou adresu kasina. Tímto marketingovým tahem uhodilo kasino hřebíček na hlavičku. Po odvysílání zápasu se počet přístupů na jejich web zvýšil o 200% a není tedy divu, že reklamou na těle se rozhodli zviditelnit i jiní.

První trvalá reklama se na těle objevila v roce 2003. Tehdy dvaadvacetiletý Jim Nelson prodal za sedm tisíc dolarů, v přepočtu tedy asi za 118 tisíc korun, svá záda a nechal si na ně trvale vytetovat reklamu pro webhostingový server. Po městě sice bez trička asi nechodil, první trvale vytetovaná reklama byla ovšem velkou senzací a serveru tak přinesla obrovskou publicitu. V roce 2005 si nechala vytetovat trvalou reklamu první žena a to rovnou na čelo. Kasino, které si tuto reklamu zaplatilo, mělo o publicitu a chodící reklamu postaráno. Nápis na čele se nedá jen tak přehlédnout a na ulici bude rozhodně budí pozornost. Čelo se tak stalo jedním z nejstrategičtějších možných reklamních umístění.

Ačkoliv je tedy taková reklama poměrně nákladnou záležitostí, firmy si mohou být jisté, že se jim jejich investice vrátí. Trvalé reklamy na těle totiž stále budí velký zájem médií i veřejnosti, navíc je taková reklama neustále v pohybu a není snadné jí ignorovat nebo přehlédnout. Mohlo by se sice zdát, že reklama na těle nemá velkou budoucnost, pokud si ale říkáte, že nebude příliš lidí, kteří by si nechali dobrovolně vytetovat na čelo reklamu, čeká vás překvapení. Pro příklad, který mluví za vše, nemusíme chodit příliš daleko. V roce 2011 se začínající český gastronomický web obedvat.cz rozhodl v boji s konkurenty využít živou reklamu. „Šťastlivec“, který bude v konkurzu vybrán a na čelo si nechá vytetovat název domény, specializující se na vyhledávání denního menu, získá peněžní odměnu 200 tisíc korun a navíc bude celý rok obědvat zadarmo. Hned první den se do konkurzu přihlásilo 170 lidí, konečné číslo zájemců se vyšplhalo na 263. Konkurz vyhrál dvaatřicetiletý muž z moravskoslezského kraje, který jako první souhlasil s podmínkami zadavatele-tedy že si na čelo nechá černým inkoustem vytetovat minimálně jeden centimetr vysokým písmem název domény obedvat.cz.

Jiní lidé zase draží určité části svého těla s tím, že výherce aukce poté může na dané části těla propagovat, cokoliv bude chtít. Reklama na těle nemusí být pouze v podobě názvu nějaké firmy, nebo internetové adresy. Kromě toho, že je reklama vytetovaná a trvalá, což jí dělá samo o sobě zajímavou, nekladou se meze kreativitě. Před pár lety tak například obletělo svět video, ve kterém si nějaký mladík nechává vytetovat na obličej populární brýle značky Ray-Ban. Ani ne dva dny poté se začaly šířit spekulace, že jde o virální video. Ukázalo se totiž, že produkční společnost, která video zveřejnila, byla firmou Ray-Ban založená. Do té doby už ale mělo video přes 50 tisíc shlédnutí a na firmu Ray-Ban  se snášela ocenění za kreativitu. Zda se jednalo o trik, nebo o skutečné tetování se nikdy přesně neprokázalo a spekulace tak vedly k dalším a dalším shlédnutím videa. Firmě Ray-Ban tento husarský kousek každopádně přinesl obrovskou publicitu ať už je tetování pravé nebo ne.

Reklamě na těle je věnována velká pozornost a možná nás tedy čeká budoucnost, kdy si každý bude moci určit cenu svého těla a reklamu v podobě tetování tak třeba budeme potkávat na ulici naprosto běžně.

Ray-Ban Viral-http://www.youtube.com/watch?v=wH1tTlq5-Qk

i-Reklama na kasino Goldenpalace.com, Zdroj: http://www.tattoostime.com/golden-place-tattoo-on-forehead/

 iii Monster logo, zdroj:http://bodyartmaster.com/monster-commercial-logo-tattoos/

                                                                                                      Kateřina Vlachová

Modelky, ktoré predávajú

 

Väčšina ľudí sa každý deň, či už, keď sa ponáhľajú do práce alebo z práce, do školy, či zo školy, vždy pristaví v nejakom obchode. Týmito obchodmi môžu byť buď potraviny alebo kiosk na rohu ulice. A práve tento priestor presýtený rôznymi výrobkami od výmyslu sveta, je aj domovom pre časopisy, magazíny, denné, mesačné, pre ženy ,pre mužov, bulvárne plátky či seriózne noviny. Ich titulky zdobia fotky a obrázky počítačov, komixových postavičiek, nábytku alebo lákavých jedál . Avšak najžiadanejšími sú tie, ktoré majú na obálke fotku dokonalého ženského tela , odeného do svetových značiek. A tieto dokonalé telá propagujú tieto luxusné značky a zoznamujú nás s možnosťou kúpy tovaru.

Prečo kupujeme práve takéto časopisy a hltáme reklamy podobného rázu v televízii? Pretože nás ilúzia dokonalého tela prenasleduje každým dňom i nocou, pretože je to niečo o čom snívame a čo by sme chceli mať. Prečo to nás - obyčajných ľudí priťahuje ? Je to niečo pre nás tak vzdialené a my sa takýmto trendom chceme / musíme podriadiť. Trendy nám diktujú agentúry a samotní dizajnéri. Preto sa toľko žien dopúšťa diét, preto toľko žien chudne , aby sa páčili.

V poslednom čase ale ľudia v diskusiách viac miesta venujú modelkám , ktoré nepatria do radov „tenkých“ .Modelky na mólach alebo v časopisoch nosia veľkosť číslo 0 čo v našich krajoch znamená , že sú „hrdými“ majiteľkami veľkosti 32 alebo 34. Do nášho povedomia sa však dostávajú aj ženy s normálnymi mierami, niektoré možno aj kyprejšie. Hovorí sa o modelkách plus size resp. modelky XXL. Mnohé z týchto žien však majú veľkosť šiat 40 alebo 42. Nedajú sa nazvať tučnými ani obéznymi , ale tento svet si už zvykol na to , že titulné stránky prezentujú telá bez jedinej chybičky. Na tváričke bez vyrážky, krásne opálené, bez nadbytočného tuku. Trend až chorobnej vychudnutosti zaviedla modelka Twiggy v rokoch 60-tych. Odvtedy sa svet ešte ani raz nevrátil ku krivkám , ktoré obdivoval v 17.storočí Rubens .

Stále sú v kurze dievčatá , ktoré majú chlapčenskú postavu avšak prichádza zmena. Ako každý modelingové agentúry sa ( niekedy ) riadia požiadavkami klientov a zjavne týchto klientov už nebaví sledovanie chodiacich vešiakov. Po škandáloch, kde na mólach odpadli anorektické modelky, či fotkách vyhladovaných dievčat na titulkách, sa svet vracia k plnším krivkám. V modelingu sa rozumie plnším asi číslo 36 , ale vždy je to krok vpred. Niektoré značky sa odvážili experimentovať a angažujú modelky ,ktoré sa mierami blížia viac reálnym ženám ako androgýnom. Ženy bez pŕs vystriedali krivky, ktorými sa ženy od prírody odlišujú od mužov.

Takouto značkou je aj H&M. Tento obchodný reťazec (celkom známy )sa nebál predsudkov a vhupol do toho rovnými nohami .Ich základnou myšlienkou bolo priblížiť sa k skupine zákazníčok s väčšími veľkosťami. Vyvolenou sa stala Tara Lynn a reprezentuje kolekciu s názvom „Big is beautiful“. Pred niekoľkými rokmi sa takto v inom svetle ukázala aj svetová značka Dove, ktorá vo svojej reklame ukázala , že krásne ženy môžu mať pár kíl naviac, nemusia byť pokryté kilom všelijakých krémikov a korektorov a cítia sa vo svojej koži fajn. Svetoznámy americký návrhár Marc Jacobs sa tiež vyjadril , že začne tvoriť módu aj pre ženy s veľkosťami väčšími ako 40.Modely ponúkne vo veľkostiach 42 a dokonca aj 44 a a vyššie. Pred pár rokmi takéto niečo bolo vcelku nemysliteľné.

Modelky plus- size sú ženy s väčším zadočkom , širšími stehnami alebo ramenami , sú vo svojej kráse nedokonalé .Niektoré sa dostali do branže prirodzenou cestou .To znamená , že od narodenia bojujú s kilami a ďalšie si prešli anorektickým peklom, až si povedali dosť. Crystal Renn je jednou z nich .V 14tich rokoch začínala robiť v modelingu .Bolo jej povedané , že keď zhodí pár kíl bude top. Stratila tretinu svojej váhy, hladovala , neustále pracovala. Takýto životný štýl sa stal spúšťačom anorexie .Neskôr , keď sa jej podarilo vyhrať boj s touto chorobou , vrátila sa do práce ale už ako modelka plus –size.

Dievčatá ,ktoré robia v takomto „biznise“ sú úplne obyčajné . Niekedy to môže byť aj susedka odvedľa , ktorú už od škôlky šikanovali pre jej kilá navyše. Avšak v takýchto malých krajinách ako je Česká alebo Slovenská republika je ťažko sa presadiť, nie to dostať sa za mláku a brať veľké kšefty. V srdci Európy sa stále ľudia držia hesla, že všetko čo je chudé, je krásne. Bacuľky si tu ťažšie nájdu agentúru, ktorá by ich bola schopná zastupovať vo svete . Procesy, ktorými musia prejsť modelky plus- size sú rovnaké ako u modeliek „normálnych“. Musia sa zapáčiť agentúre , musia si zaplatiť pekné peniaze za booky s fotkami . Musia absolvovať rôzne konkurzy a a tiež kurzy. Na kurzoch sa naučia ako majú chodiť po móle, ako sa majú tváriť, čo vyzerá prirodzene a čo naopak nie a potom im vystavia certifikát. Agentúra sleduje ponuky a tie potom posiela modelkám resp. klient si vyberie modelku podľa jej profilu , ktorý má na stránke danej agentúry a kontaktuje ju. Byť niekedy bacuľatou modelkou znamená fotiť bez vysokého honoráru (niekedy žiadneho ), iba pre potešenie fotiek a nádeje , že sa niekomu zapáčite a ponúkne vám prácu. Avšak Mia Stringfeld, ktorá vedie takto zameranú agentúru Irene Maria, zdôrazňuje, že aj pre jej modelky je dôležité pravidelné cvičenie, pohyb a správne držanie tela. „Kto k nám príde s predstavou, že môže mať okolo pása ‚pneumatiku‘, rýchlo zistí svoj omyl. Naše dievčatá majú taký prísny denný režim, ako ich štíhlejšie kolegyne. Rovnako musia dbať o svoju pleť, vlasy aj o postavu.“

Modelky s kyprejšími tvarmi predvádzajú na mólach či na stránkach časopisov šaty ,ktoré sa líšia len veľkosťou od tých ,ktoré predvádzajú ich útlejšie kolegyne. Podstatou tohto nového trendu je ukázať ženám, že každá môže byť nádherná. Už nie je in, keď sa niekto prezentuje tým, že celý deň neje, resp. keď niečo zje, okamžite to vyvráti. Ženy majú mať pekné krivky, jesť čo im chutí , venovať sa záľubám , pri ktorých sa udržiavajú vo forme a hlavne robiť všetko pre to, aby sa cítili spokojne, zdravo a šťastne. Ako v minulosti napísal Miguel de Cervantes y Saavedra : „Zdravie a veselá myseľ sú zdrojom krásy“. V žiadnom prípade nezáleží na BMI a na váhe ľudí . Ide aj tak o to, ako sa cítia dobre a či sú spokojní so svojim vlastným telom . Človek ,ktorý chce byť krásny sa musí ľúbiť taký ,aký je. Spokojnosť, ktorá z neho bude vyžarovať ho dovedie k vysnívaným cieľom.

 Barbora Bulková

Řeč těla a gesta v reklamě

   Hned na úvod bych rád lehce nakoukl do světa politiky, potažmo reklam ve spojitosti s ní. Politiku definuje Diderotův Velký slovník naučný jako ,,správu veřejných záležitostí..., spočívající v účasti politických subjektů na státních záležitostech. Nástrojem k prosazování politických cílů je politická moc, o jejíž získání usilují subjekty nenásilnými prostředky.'' Tento poměrně suchý popis vlastně nikterak nelže, ale při hlubším zamyšlení si můžeme položit otázku... Nakolik je usilování o získání politické moci nenásilné ? Jelikož se tato esej má týkat reklamy, pominu politické (verbální) násilí typu házení špíny na oponenta, či celou politickou stranu nebo jiná snaha o jeho diskreditaci. Rád bych se proto zaměřil na to,jak jsou politici zobrazování na reklamních plochách, billboardech atd..

Jistou násilnost tohoto zobrazování vidím především v tom,že billboardy či šoty jsou velmi idealizované a nesou spoustu sdělení a symbolů,které většina lidí nedokáže dekódovat. Na druhou stranu bych rád dodal, že lze jen velmi těžko říct,jak moc billboard ovlivní politické přesvědčení člověka.

Jako první takové gesto vnímám vyhrnuté rukávy. Zpravidla je tomu tak u košile politika a symbolizuje to jakousi ochotu začít tvrdě makat, pomoci občanovi z krizové situace, ve které se díky mediální masáži zdánlivě ocitá. V neposlední řadě se toto gesto snaží přesvědčit chudší část populace, že daný politik není žádný distancovaný milionář, ale je i jedním z nich.

   Dalším zajímavým tématem je samotná rétorika textů a sdělení na billboardech, která může být vedena několika směry, ale obecně se dá říci,že jde většinou o těžko splnitelné sliby, hypnotizující věty, které apelují na důležitost jedince nebo zahnánějí konzumeta reklamy do kouta (tím,že se mu polarizuje jeho volba na dobro vs. zlo, buď a nebo).

Ve druhé části eseje se zaměřím na úplně jiný způsob,jak můžeme vnímat řeč těla v reklamě. Jedná se rozebrání této problematiky z genderové perspektivy.

   Nejvýznamnějším prvkem při analýze řeči těla z genderového hlediska je dle mě postavení těla a jeho vztah k okolnímu prostoru. Pokud jsou zobrazováni muži, často sledujeme, že jejich postoj je pevný a vzpřímený,stojí na obou nohách a situaci mají pod kontrolou. Jakoby je nic nemohlo překvapit.U žen je situace přesně opačná, vidíme je různě nepřirozeně prohnuté, někdy až vykloubené. Místo vzpřímeného postoje leží, nebo se o něco opírají, jakoby situaci neměly pod kontrolou. V mnoha případech je jejich zobrazení také velmi sexualizované. Někdy můžeme sledovat i to,že ženy jsou rozkouskovány, čili je zobrazena jen jejich část, což se u zobrazování můžů téměř nestává. Toto zobrazování nelze brát jako pravidlo, ale dá se říct, že rezonuje s genderovým řádem,který v naší kultuře panuje.

 
Lukáš Žegklitz

Nike Mercurial Vapor IV aneb staňme se lepšími lidmi

Ke zpracování reklamy jsem si vybral jednu z největších a světově nejrozšířenějších značek – Nike. Reklamní kampaně této společnosti mi jsou velmi známé a to především proto, že se ve sportovním prostředí pohybuji mnoho let. Dovolím si proto tvrdit, že dokáži reflektovat vývoj, kterým reklamy této značky prochází.

Ke správnému tréninku musí vždy patřit i správná výbava. Toto tvrzení je pravdou, kterou si dnes jen málokdo dovolí zpochybnit. Na provozování každého sportu je nutné nebo alespoň velmi užitečné používat správnou obuv, oděv nebo jinou pomůcku. Je to ale skutečně nezbytné? Do jaké míry? Podstatou reklamních kampaní sportovních značek je nabídnout kupujícímu zboží, které maximalizuje jeho potenciál, umožní mu plně prosadit svůj talent nebo jen zpříjemní čas strávený takovou aktivitou.

Zjednodušeně tedy můžeme vidět tuto korelaci tak, že s lepší výbavou, dosáhneme lepších výkonů. Zde se ale dostáváme na šikmou plochu. Platí ale tento vztah vždy? Kdy ano? Každý běžný člověk se zdravým rozumem si sám uvědomí, že s běžeckými botami se mu poběží závod snadněji nebo alespoň méně bolestivě než naboso. To ovšem není úvaha, kterou se marketingové oddělení zabývá. Zlom nenastává v moment, kdy se zákazník rozhoduje, zdali boty koupí nebo ne, ale při úvaze, jestli si má koupit právě obuv značky Nike. V ten moment začínají působit podněty z reklam, které často rozhodnou o výsledku.

Jaká je motivace průměrného člověka koupit si zboží, které je dražší? Pomineme-li faktor společenského uznání, které může pramenit ze zakoupení tohoto produktu, vyvstane otázka, v čem je Nike lepší než neznačkový výrobek? Odpověď na tuto otázku se skrývá v reklamě. To reklama a ne zkušenost nás často přesvědčuje o kvalitě.

Reklamní spoty značky Nike ale přesáhly tento rozměr. Jejich výrobek už nadále nenabízí jen plné využití lidského potenciálu, nabízí mnohem více. Pozoruji, že všechny upoutávky této firmy útočí na nenaplněnou podstatu člověka, na přání, sny a fantazie. Chceme se stát svými dokonalými obrazy, chceme být těmi lepšími lidmi a právě to je nám nabízeno za sumu, která je najednou v porovnání směšná.

 K čemu je sportovně nenadanému člověku zakoupit si tento výrobek, když nemá potenciál, který by tím mohl využít? Není již potřeba být profesionální sportovec, abychom dosahovali neuvěřitelných výsledků, Nike nám to přece umožní svými výrobky! Povšimněme si, že tímto směrem jsou vedeny všechny reklamní kampaně. Mnohá hesla mají povzbudit, motivovat, vzedmout pocit hrdosti, ale k čemu? Jednoduše ke koupi výrobku, nikoli sportovním výkonům. 

Vidíme lidi, kteří se potí, kteří se překonávají, chceme vidět, jak to skončí. Skončí to vždy úspěchem, cíle jsou vždy dosaženy, a proto často vidíme ve značce symbol něčeho, co sami nedokážeme dosáhnout, tedy vlastě dokážeme, za nyní přijatelnou cenu.  Záleží prodejci na tom, aby byl zákazník úspěšný? V reklamě záleží na tom, aby známý a úspěšný člověk tento produkt podporoval, protože pak se zdá logicky jasné, že díky tomu můžeme jít ve stejných šlépějích vedoucích k úspěchu.

Jako konkrétní reklamu jsem si vybral ukázku nových kopaček v podání Christiana Ronalda, zde k shlédnutí na youtube: http://www.youtube.com/watch?v=iO_Q_-xO1tM

Začíná tajemně, prezentací proti sobě stojících soupeřů. Těmi soupeři nejsou stroj a člověk, ale stroj a boty. Automobil s největším zrychlením a kopačky s největším zrychlením. Tento banální popis je potřeba pro uvědomění si absurdity souboje. Hudba a záběry jako z krimi filmu nás přesvědčují o tom, že se staneme svědky něčeho nevídaného. Barevný filtr na kameře také není náhodou, je potřeba co nejvíce zvýraznit zlatavou barvu bot, která má zajisté navozovat pocit nesmírné hodnoty. Nikoho nepřekvapí výsledek, který končí tradičně vítězstvím.

 

            Nenechme se mýlit tím, že běžcem je známý sportovec. Pravým nositelem tohoto pokladu má být zákazník, proto vidíme tak velký důraz na prostředek a ne člověka, který cíle dosáhne. Dosáhnout takového výkonu totiž můžeme my všichni. To, že se po zakoupení výrobku ukáže, že tomu tak (ne příliš překvapivě) není a že šaty nedělají člověka, už prodejci nemusí dělat těžké srdce, dosáhl svého.

Michal Dostál 28.ledna 2013

Senioři v reklamě

Postavy vystupující v reklamách jsou téměř vždy nějak typizované. Velmi častým modelem je postava hubeného, usmívajícího se člověka, který působí uvolněně až volnomyšlenkářky a přesto seriózně. Většinou je ve věku mladšího středního věku, což se ale může proměňovat v závislosti na cílové skupině produktu. I když jsou ale touto cílovou skupinou senioři, aktéři v ní vystupující působí také mladě. Jejich stáří je přiznané například bílými vlasy, které si barví málokterá reklamní babička, nebo vrásčitou kůží na krku. Jinak si u nich ale můžete říct, že na svůj věk vypadají velmi zachovale, což vidíme zejména u žen, které mívají vyhlazené vrásky a jejich účes a oblečení se nápadně blíží stylu středního věku.

Většinou se ale hlavně velmi mladě chovají, rádi cestují, sportují, jen tak bezdůvodně někde hopsají či tančí, prozpěvují si, jsou zamilovaní jak v osmnácti a k tomu všemu se neustále usmívají. Model důchodce cestovatele a sportovce se velmi často objevuje v reklamách na léky. Důchodci, kteří pozřeli lék Apap, se rozhodli vyrazit na dobrodružný výlet na stopa po Evropě,  mládím tak předběhli i svou dceru, která jen s úžasem kouká na jejich elán.

http://www.youtube.com/watch?v=bmshD0gMdzQ

Další uživatelé zázračným pilulek mohou zase podnikat výstupy do hor, předvádět skvělé jachtařské výkony, skákat panáka, skvělými triky obírat své vnuky o míč anebo tančit s mopem po bytě. Účinky léku jsou natolik hyperbolizované, že jim samozřejmě nikdo nemůže věřit, většina zobrazovaných činností se důchodcům vlastně nejspíš doopravdy ani dělat nechce. Reklama tak ukazuje seniorům naprosto odlišný svět, než je ten jejich, ukazuje jim opak pocitů nudy a prázdnoty, které můžou zrovna při sledování televize prožívat. Tento opačný svět se dokresluje ještě nesmírným štěstím aktérů a jejich zamilovaností. Nemyslím tím, že důchodci jsou podle mích představ jen nešťastní a jejich city k partnerovi vyhaslé. Není těžké si ale všimnout, že za úsměv důchodců v reklamách by se nemusel stydět kdejaký karikaturista a že jejich projevy zamilovanosti působí někdy až pubertálně. Široký úsměv také odhaluje zuby, které jsou vždy krásné, bílé, vypadají zdravě a hlavně drží na svém místě, jejich nositel dává širokým úsměvem najevo svou jistotu, že mu nevypadnou.

Reklamy na léky jsou dále typické svou odbornou částí. Ta se prezentuje buď obrázky ukazující jak rychle a účelně se nemocná část organismu uzdraví anebo vystoupením autoritativního lékaře v bílém plášti. Sama bílá barva má v těchto reklamách důležitou roli. Nápadně často je totiž barvou oblečení, objevuje se na pozadí nebo v doplňcích. Může to mít estetický důvod, kdy má tato barva doplňovat již zmíněné bílé vlasy a zuby. Důležitější je ale určitě významová rovina této barvy, která poukazuje k pořádku, čistotě, klidu a míru. Je to svět nemocnic s vlídnými doktory a čistým prostředím, svět bez bakterií, stresu, nemocí a strachu. Tuto představu přesně vystihuje následující reklama.

http://www.youtube.com/watch?v=l9ZU7zdER10

Zvláštní typ důchodců se vyskytuje v reklamách na spoření. Jejich aktéři zde vypadají nejen super energicky a šťastně, ale navíc ještě infantilně. Dva dědové bavící se u playstationu hru velmi silně prožívají a jeden z nich má klukovský výraz v očích, babičky v bazéně se svými růžovými brýlemi na první pohled vypadají spíše jako malé holky, co se svým smíchem snaží sbalit fotografa. Lidé, kteří přemýšlejí o svém spoření, se nechtějí dívat realisticky na své stáří. Blíž je jim jejich mládí, doba, kdy měli spoustu volného času na hraní. Znázorněné postavy na ně mohou působit trochu komicky, protože je jim důchodový věk ale vzdálený, reklama může být zahalená v takto šílené podobě, a přesto nebude odrazovat.

 Druhou možnost propagace spoření na penzi je odrazování od útrap stáří. V takovém případě se objevují na fotkách v naprosté většině ženy, které více zapůsobí na emoce kvůli své zranitelnosti. Důchodci sdělující pozitivní poselství se téměř vždy objevují v párech, u odstrašivých případů se více uplatňuje model vdovy nebo vdovce.  Jejich oblečení a účesy najednou odpovídají klasické představě o důchodcích, často jsou aktérkami dokonce venkovanky s typickými šátky a zástěrami. To má zdůraznit odlišnost seniorů od ostatních, která poukazuje k jejich pocitům odcizenosti, samoty a neporozumění uvnitř většinové společnosti.

                 Důchodci, kteří vystupují v reklamách cílených na mladší část společnosti, mají buď komickou úlohu anebo představují model hodné babičky, která koupí svému vnoučkovi to, po čem tolik touží. Ve vtipných reklamách vstupují senioři do děje jako exotický prvek. Buď představují někoho zvláštního, kdo nerozumí své době a stojí tak jako protipól hlavního aktéra, který přesně ví, co je správné a jaký výrobek je nejlepší. Mohou ale naopak také hrát roli toho, kdo do své doby patří více, než by kdokoliv čekal, babička v reklamě na Volkswagen šokuje v záběrech, kde provádí nebezpečné kousky ve sportovním autě pro mladé. Další babička si zase užívá party se svými vrstevníky a se situací, kdy musí po divokém večírku uklidit, si dokáže hravě poradit. Tento typ reklamy nám tedy říká, že i ti pro nás divní důchodci dobře vědí, co si koupit, my ostatní bychom tedy o výrobku neměli vůbec pochybovat.  

http://www.youtube.com/watch?v=miyVM5PhZQE

http://www.youtube.com/watch?v=F9z4Te32PfU

http://www.youtube.com/watch?v=gxxzipLNU4U

                                                                                                                      Anežka Valentová