Pohled přes rameno.
Potěšení z příslibů a vzpomínky na nic.
Svůdné krásky na obálkách časopisů jsou k nám často natočeny bokem a přes rameno k nám vysílají milé pohledy a úsměvy. Jakoby šly zrovna náhodou kolem a potkaly starého známého, totiž nás. Ohlédnou se po nás, usmějí se na pozdrav. Nejsou k nám otočeny čelně, neboť tento postoj naznačuje plné soustředění, vysoký akční rádius, připravenost k reakci. Pohled přes rameno je obvykle méně pozorný, jedná se jen o rychlé přehlédnutí určitého jevu, který nás trochu zaujal. Rozhlédneme se a pokračujeme v cestě. Na druhou stranu je rozhlížení aktem kontroly situace. Při tom, jak v restauraci zvedáme hlavu od talíře a podvědomě pozorujeme, zda se neblíží nebezpečí, se podobáme svišťům, kteří v případě zpozorování nepřítele ještě navíc vypísknou. Bylo by hezké, kdyby se v restauracích ozývalo tiché hvízdání pokaždé, když do dveří vstoupí někdo, koho u oběda zrovna nemusíme.
Pohled přes rameno může být pozorný, aktivní až bojovný i přátelský, nedbalý či něžný. Není náhodou, že v novodobém evropském šermu se vyvinul základní postoj bokem k protivníkovi, neboť díky němu jsme více chráněni a můžeme i lépe udržovat rovnováhu a pohybově reagovat (výpady vpřed a ústupy vzad). Podobně se Michelangelův David nedívá přes rameno na Goliáše něžným nebo nedbalým pohledem, ale právě naopak plně soustředěným, podmračeným pohledem, který naznačuje jeho připravenost a odhodlání k boji. Takové pohledy dnes občas vrhá přes rameno třeba Bruce Willis, když se chystá zachránit svět před nestvůrným ohrožením. V pohledu přes rameno je pak obsaženo soustředění, ale i pohrdání nebezpečím, které to má už předem spočítané. Toto pohrdání je vyjádřeno „nestabilním“ postojem hrdinské figury. Hrdina je zcela zjevně v „pohovu“, tedy v odpočinkové pozici, přestože ho očekává lítý boj s nepřítelem. Postoj, kterému se dnes ve vojenské hantýrce říká „pohov“, se dříve označoval za dynamicky rovnovážné držení těla v kompozici kontrapostu. Kontrapost není strnulý, symetrický, nehybný. Právě naopak je plný drobného pohybu a asymetrií, které však dohromady dávají dojem klidné harmonie, zbavené napětí a křeče. Kontrapost v klasickém myšlení představoval ideální strukturu těla, zdůrazňující jeho krásu a vlastně i autonomii. Instrumentální tělo by naopak muselo být podřízeno dané funkci (boj, nesení břemene apod.) a nemohlo by si bezstarostně špacírovat ve frajersky uvolněném držení. Renesance pro případ tohoto nedbalého držení těla, které se příliš nepřepíná, ani nenamáhá a jen se tak poflakuje, vyvinula pojem sprezzatura, což bychom mohli opsat pozdějším termínem nonšalance a nebo to přeložit jako bezstarostnost. Renesanční vznešený dvořan si neměl s ničím příliš lámat hlavu, měl zůstávat nad věcí a s lehkou ironií se zajímat o dění kolem sebe. Uvolněné držení těla skýtalo ideální výraz tohoto charakterového rysu. Tělo namáhá jen prostý lid, dvořan jen tak postává a občas se po něčem znuděně ohlédne.
Michelangelův David musel sice nebezpečí v podobě Goliáše věnovat náležitou pozornost, nicméně význam daného nebezpečí zároveň zrelativizoval tím, že se po něm pouze ohlíží a nevěnuje se mu zcela. Ohlížení se jakožto forma zvědavosti se však může i vymstít, což potkalo Lotovu ženu, která nedbala důtklivých varování a ohlížela se po hořící Sodomě. Možná se neohlížela jen ze zvědavosti, ale také ze sentimentu. Chtěla si uchovat vzpomínku na svůj původní domov, chtěla se rozloučit. Vlastně se už dívala do minulosti, díky čemuž se však z této minulosti nevymanila. Řada revolučních provolání různých dob zdůrazňuje, že je potřeba neohlížet se zpět a hledět pouze kupředu. Tímto způsobem eliminujeme vztah k minulosti a s ním spojenou citovost. Řada memoriálních, vzpomínkových obrazů z různých dob využívá motiv ohlížení se přes rameno jako příznak toho, že se jedná o scénu z minulosti, k níž má autor či objednavatel obrazu silnou citovou vazbu. Zároveň motiv ohlédnutí se vytváří vazbu mezi minulostí a současným pozorovatelem obrazu, neboť ohlížející se figura se vesměs dívá přímo na něj. To se liší od tradiční kompozice kontrapostu, kde figura pohlížela kamsi stranou, což údajně možná souviselo s významem profilu tváře, který byl za relevantní zobrazení obličeje považován ve starověkém Egyptě. Nicméně tváře, které se ohlížejí přes rameno na současných obálkách časopisů, se vesměs dívají na nás a nikoli stranou. Masová kultura využívá především pohled „z očí do očí“ a profil s jeho výpovědním potenciálem přenechává kriminologii. Už novověké memoriální obrazy využívají pohledu přes rameno, který směřuje k divákovi díla a sugerují tak dojem vazby či komunikace mezi prostorem obrazu a jeho pozorovatelem. Nicméně i řada krásných žen na malbách starých mistrů úkosem pozoruje voyuera a neukazuje se mu přímo, ale obrací k němu záda či rameno. Bariéra, překážka ramene samozřejmě hraje smysluplnou roli v procesu svádění. Svádění lze realizovat jen díky částečnému skrývání a oddalování, jenž stimuluje touhu. Subverze v naprosté otevřenosti a dostupnosti či manipulovatelnosti je erotickým podnětem jen v případě uspokojování určitých fetišistických potřeb. A i tehdy je subverze výsledkem a ziskem úsilí, doménou nesamozřejmosti a nevšednosti, která se nakonec opět skrývá a chrání. Oddalování, ukrývání a kladení překážek podněcuje touhu, která v rámci moderního nepozorného těkání po fenoménech světa do značné míry vytlačila slast jakožto formu vlastnění. Touha je procesem získávání bez konečného zisku, nekonečným příslibem, který sugeruje masová kultura. Trochu se tak dostáváme do pozice Sadovských nekonečně mučených sexuálních objektů, kterým je přislíbena slast, ale dostávají pouze trýzeň.
Pohled přes rameno stimuluje touhu - po něčem nevšedním, co je přítomné pouze ve fikci. Zároveň naznačuje ztrátu, neboť v ohlédnutí přes rameno už je přítomen jen sentiment vzpomínky. A abychom neztratili zájem, vytváří stále zdánlivě překonatelné bariéry, které nás vyzívají k dalšímu pachtění.
Žádné komentáře:
Okomentovat